Tím verdikt posiluje trend, jenž začal v roce 1946 norimberským procesem a od té doby mnohokrát zakolísal.
Právní normy, které museli soudci zvážit, byly přímo čelní kolizí tradičního a novodobého pohledu.
Pokud by se soudci řídili anglickým zákonem z minulého století o imunitě státníků, museli by diktátora pustit domů. Zákon praví, že žádný státník, tedy ani cizí, nemůže být trestán za věci, jichž se dopustil ve funkci.
Kritici namítají, že podle striktního výkladu zákona by byl beztrestný i Adolf Hitler, kdyby prchl do Británie.
Tento zákon vychází ze staré myšlenky suverenity. "Já mám svou zemi, ty máš svou, já se nebudu starat o tvé právo a činy, ty se nestarej o mé," charakterizuje je britský právník Michael Birnbaum.
Pavel Šturma z pražské Právnické fakulty Univerzity Karlovy říká, že ke změně došlo, když země začaly cítit, že je potřeba mít nějaké mezinárodní právní normy. "Pochopitelně, vždyť v minulém století neznali například ani kategorii zločinů proti lidskosti."
Nové pohledy přišly po druhé světové válce. "Norimberský proces přinesl princip, že některé zločiny jsou tak špatné, že jsou špatné celosvětově a mohou být potrestány soudem kdekoliv," říká britský odborník na mezinárodní právo James Michael.
Zástupce Amnesty International Ian Browley dodal, že Norimberk se stal precedentem tím, když dal najevo, že je-li někdo hlavou státu, nezbaví se tím osobní zodpovědnosti za zločiny proti lidskosti.
Kritici tohoto pohledu, jenž nakonec v případě Pinocheta převážil, namítali, že pak by Bill Clinton mohl být stíhán za ostřelování Súdánu a Margaret Thatcherová za potopení argentinské lodi za války o Falklandy.
"Problém je v tom, že v anglickém zákoně je imunita širší, než jak ji chápe mezinárodní právo," řekl Šturma.
Současně dal najevo, že budoucnost patří principu uplatněnému v Londýně. "Je to nepochybně trend," řekl.
I praxe ukazuje, že systém mezinárodního práva v globalizujícím se světě se vyvíjí směrem ke klíčovému principu: když sám stát nemůže potrestat překročení zákonů mezinárodního společenství, má toto právo svět, tedy jiné státy a vlády.
Příkladem nejsou jen soudy s viníky genocid ve Rwandě či Bosně, ale třeba také starý soud s Eichmannem v Izraeli.
Právní normy, které museli soudci zvážit, byly přímo čelní kolizí tradičního a novodobého pohledu.
Pokud by se soudci řídili anglickým zákonem z minulého století o imunitě státníků, museli by diktátora pustit domů. Zákon praví, že žádný státník, tedy ani cizí, nemůže být trestán za věci, jichž se dopustil ve funkci.
Kritici namítají, že podle striktního výkladu zákona by byl beztrestný i Adolf Hitler, kdyby prchl do Británie.
Tento zákon vychází ze staré myšlenky suverenity. "Já mám svou zemi, ty máš svou, já se nebudu starat o tvé právo a činy, ty se nestarej o mé," charakterizuje je britský právník Michael Birnbaum.
Pavel Šturma z pražské Právnické fakulty Univerzity Karlovy říká, že ke změně došlo, když země začaly cítit, že je potřeba mít nějaké mezinárodní právní normy. "Pochopitelně, vždyť v minulém století neznali například ani kategorii zločinů proti lidskosti."
Nové pohledy přišly po druhé světové válce. "Norimberský proces přinesl princip, že některé zločiny jsou tak špatné, že jsou špatné celosvětově a mohou být potrestány soudem kdekoliv," říká britský odborník na mezinárodní právo James Michael.
Zástupce Amnesty International Ian Browley dodal, že Norimberk se stal precedentem tím, když dal najevo, že je-li někdo hlavou státu, nezbaví se tím osobní zodpovědnosti za zločiny proti lidskosti.
Kritici tohoto pohledu, jenž nakonec v případě Pinocheta převážil, namítali, že pak by Bill Clinton mohl být stíhán za ostřelování Súdánu a Margaret Thatcherová za potopení argentinské lodi za války o Falklandy.
"Problém je v tom, že v anglickém zákoně je imunita širší, než jak ji chápe mezinárodní právo," řekl Šturma.
Současně dal najevo, že budoucnost patří principu uplatněnému v Londýně. "Je to nepochybně trend," řekl.
I praxe ukazuje, že systém mezinárodního práva v globalizujícím se světě se vyvíjí směrem ke klíčovému principu: když sám stát nemůže potrestat překročení zákonů mezinárodního společenství, má toto právo svět, tedy jiné státy a vlády.
Příkladem nejsou jen soudy s viníky genocid ve Rwandě či Bosně, ale třeba také starý soud s Eichmannem v Izraeli.
