Oba také včas utekli před etnickým vražděním z rodných měst Husejn ze srbského Kozarace a Željka z muslimské Bosanské Krupy. Oba sice sní o návratu domů, ale bojí se. "Arifagičové žijí v Kozaraci přes sto let. Máme tu velké pozemky a hroby našich předků ta zem je naše, naše. Kam jinam bychom měli jít?" ptá se Husejn. Na místě, kde stál před šesti lety jeho rozlehlý dům, rostou dnes kopřivy. Do svého rodiště přijíždí tedy Arifagič z "vyhnanství" v muslimské části Bosny jen o víkendech. Vyměřuje, kope základy, přiváží cihly. "Dokud nás ale nebude policie schopna, a hlavně ochotna ochránit, dokud nebude obnovena infrastruktura, není náš návrat možný. Vždyť ani nevíme, jaký bude náš status. Stanou se z nás opět uprchlíci? Ne, v Kozaraci zatím není bezpečno, a dokud nebude, netroufáme se vrátit," říká se slzami v očích Husejn.
Také Željka nemá při líčení svého osudu daleko k pláči. "Jako šestnáctiletá jsem snila o zaměstnání v cestovní kanceláři. Válka mne přinutila k tvrdé fyzické práci na pile. Ale tím jsem se nikdy živit nechtěla," říká dvaadvacetiletá žena. Má jediné přání - normálně žít. I když jí ve válce zahynul otec, nenávist vůči bosenským Muslimům necítí: "Většina z nich nemůže za zvěrstva, která se v Bosně odehrála." A kdo tedy podle ní může za ukrutnosti a genocidu v Bosně? "Ti nahoře, politici," zvažuje Nikoličová. Ani Husejn v sobě neživí nenávist. I když mu Srbové zabili sedm příbuzných a jeho dům ostřelovali z okolních hor. "Tu hroznou zášť mezi lidmi podněcuje propaganda. Se Srbem proto klidně zajdu na pivo. Avšak těm, co nám ubližovali, nikdy neodpustím," připouští Arifagič. Čtyřicetiletý Husejn s dvaadvacetiletou Željkou mluví o svém životě, jako by jej měli už za sebou. O sobě příliš nemluví. Strachují se zejména o děti. "Jen aby nemusely prožít to co my," doufá Željka. "Pro koho ten dům vlastně stavím?" ptá se do omrzení Husejn. Myslí na tři syny a dceru. Až potom přiznává, že má strach z toho, že se k němu nastěhují Srbové, které válka připravila tak jako jeho o střechu nad hlavou.
JAN GAZDÍK
