Světový vůdce, jenž krátce před volbami nevěděl, jak se jmenuje prezident Pákistánu, o Blízký východ jevil pramalý zájem a světové konflikty chtěl řešit pomocí lokálních zdrojů, se soustředil na svůj program vyrovnaného rozpočtu a na reformu školství.
Čtyři roky poté vykazuje americký rozpočet rekordní schodky za několik dekád a Amerika se angažuje ve světě nejvíce od konce druhé světové války. Období vlády George Bushe mladšího vejde do učebnic společně se zbrusu novými termíny: osa zla a preventivní útok. Jak to vlastně celé začalo?
V okamžiku prvního nárazu letadla 11. září 2001 ráno seděl George Bush v jedné z floridských základních škol a předčítal dětem pohádku o zlobivém kůzlátku. Když dostal zprávu o útoku, jeho tvář se zachmuřila, ale pokračoval ve čtení. Pro jeho nejtvrdší kritiky, jako je Michael Moore, je to důkaz neakceschopnosti. Jiní prezidenta chválili za to, že nevyděsil děti a zachoval klid tváří v tvář katastrofě. Poté vydal krátké prohlášení a na dalších několik hodin zmizel neznámo kde.
O několik hodin později se ukázalo, že to bylo moudré rozhodnutí. Teroristé totiž plánovali útok i proti Bílému domu. Bush se tajně uchýlil do bezpečí protiatomového krytu v Nebrasce, kde přečkal první chvíle nejistoty.
O několik dní později se ukázalo, že to od něj nebylo příliš příliš chytré. Američané, alespoň ti mladší, by mnohem spíše uvítali, kdyby na místo neštěstí dorazil mezi prvními a pomáhal odklízet trosky.
V prvních hodinách po katastrofě se celý národ sjednotil a šokovaní politici zapomněli na všechny rozepře. Vinit amerického prezidenta v tu chvíli nikoho ani nenapadlo. Pachatelé mohli svůj čin koneckonců dost dobře naplánovat již za vlády jeho předchůdce Billa Clintona.
Vina od počátku jednoznačně spočívala na bedrech tajných služeb, které sice zachytily signály o blížícím se útoku, avšak kvůli nedostatečné spolupráci si jednotlivé střípky nedokázaly dát dohromady.
Bush v roce 2003 jmenoval nezávislou vyšetřovací komisi, která za 20 měsíců své činnosti vyprodukovala 600 stran strojopisu, předvolala tisíce svědků včetně Bushe samotného a jeho tehdejší poradkyně Condoleezzy Riceové a podrobila analýze dva miliony dokumentů.
Závěr komise složené rovným dílem z republikánů i demokratů byl publikován v červenci loňského roku: George Bush a Bill Clinton se nebezpečím ze strany Al-Kajdy "vážně zabývali", avšak "neudělali dost", aby útokům předešli. Lidově řečeno, oba bývalí prezidenti jsou celkem bez viny, ale měli se více snažit.
V té době již běžela válečná mašinerie naplno a bylo jasné, že v Iráku USA uvázly ve šlamastyce, která se potáhne dlouhou řadu let. Podpora veřejnosti, která byla v případě útoku na Afghánistán takřka stoprocentní a před invazí do Iráku asi osmdesátiprocentní, už nyní stabilně klesá. V listopadu 2004 nicméně pořád ještě stačila na to, aby Bush podruhé zvítězil jakožto "ten, kdo dokáže národ nejlépe ochránit před nebezpečím teroru".
Dnes Bushova podpora atakuje dolní hranice žebříčku - 40 procent. Irák a Afghánistán jsou již konstantou zahraniční politiky USA. Teroristé mění taktiku, ale další velký úder typu 11. září se jim zatím nepodařil.
