Tisíce imigrantů z Indie, Afghánistánu, Číny, Iráku, Somálska a Čečenska skončily na Ukrajině v táboře několik desítek kilometrů od slovenských hranic.
Nevytopená bývalá vojenská ubytovna. Třikrát denně pohanková kaše. Vojáci obcházející se psy kolem vysokých zdí. Rezavá voda na mytí a na pití kape ze starých nádrží do lahví a kýblů. Záchody venku.
Jsme barometr
"My jsme nyní něco jako politický barometr. Když jsou v určitých zemích politické problémy, imigranti přijdou sem," říká mluvčí ukrajinských pohraničníků Eduard Stěbljuk. "Předtím to byl Afghánistán, teď to je Irák."
Nedostatek peněz a neefektivní imigrační zákony ale vedou k tomu, že mnoho z lidí v uprchlickém táboře čeká i čtvrt roku. Pak teprve úředníci rozhodnou, co s nimi udělat.
Nauzád Darvíš Ahmad, Kurd z Iráku, si skrývá tvář v dlaních, jeho přítel mezitím brnká na provizorní kytaru. Vyrobená je z dřevěné krabice a laťky s dráty omotanými okolo hřebíků. Ahmad sedí na spodní palandě na matraci se skvrnami od benzínu a vzlyká. Hudba z domova mu připomíná ženu a děti, které tam nechal, když odcházel před bídou války.
Když mluví prostřednictvím překladů ostatních vězňů, prudce gestikuluje.
"V Iráku jsme měli problémy, nenáviděli nás. Proto jsme utekli," říká Ahmad. Překládá mu Somálec, nazývaný ostatními kvůli organizačním schopnostem kapitán Saíd. "Avšak tady to není žádný život."
Předseda vládního výboru zabývajícího se imigrací Gennadij Moskal řekl, že bylo chyceno 16 tisíc imigrantů, kteří se snažili překročit hranici. Mnoho dalších tak učinilo, aniž to pohraničníci zaznamenali.
Jak se žije v táboře
Pro ty, kteří jsou v táboře, se stal hlad všední věcí. Pokřikují ruská slova "charašo" (dobře) a "plocho" (špatně). "Plocho!" křičí téměř jednohlasně, když si stěžují na jídlo a vodu. Mnohem více jim však vadí zima. Teploty na Ukrajině klesají a přichází sníh a pět měsíců trvající zima.
Na začátku tohoto roku se 200 imigrantů v ubytovně vzbouřilo a požadovalo, aby jim bylo povoleno jet do hlavního města Kyjeva, aby mohli mluvit s lidmi z jejich ambasád.
"Je to tu dobré," říká ale naopak 22letá Anisa ze Somálska, která je ráda, že je zde někdo, s kým si může popovídat. "V mojí zemi je válka. Žiji zde, protože se chci mít dobře." "Chtěla jsem jet do Anglie", dodává.
Za cestu autem, letadlem a pěšky zaplatila přes tisíc dolarů. Pak však přišli vojáci a muž, který je převáděl, utekl.
