V Jižní Koreji se Donald Trump (vlevo) setkal s prezidentem Mun Če-inem. (7....

V Jižní Koreji se Donald Trump (vlevo) setkal s prezidentem Mun Če-inem. (7. listopadu 2017) | foto: AP

ANALÝZA: Zmizení Kimova režimu není v zájmu žádného z klíčových aktérů

  • 71
Zmizení Kimova režimu by vyvolalo takové geopolitické posuny, které se nezdají být v zájmu žádného z klíčových hráčů. Lze spekulovat, že v momentě konce existence hrozby „ničemného“ režimu, bude složitější ospravedlnit přítomnost amerických jednotek a techniky v Jižní Koreji a Japonsku, píše v analýze Jan Hornát, výzkumný pracovník Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy.

Donald Trump při své návštěvě asijských zemí vyzval Severní Koreu k dialogu o jejím kompletním jadernén odzbrojení. Na jedné straně se tento výjimečný signál nedal jasně předpokládat, a to vzhledem k rétorice minulých měsíců, kdy Trump například na účet svého ministra zahraničí, Rexe Tillersona, prohlásil, že „ztrácí svůj čas“ snahou o dialog s Pchjongjangem. Na straně druhé lze tento krok číst jako kulminaci určité „strategie“ Donalda Trumpa vůči režimu.

Jak se zatím zdá, tato strategie se zakládá na (ze strany USA) nebývale explicitní a hraniční rétorice, která má vyvolat zdání, že Spojené státy jsou připravené jít do plného konfliktu. Následné obavy regionálních států (zejména Číny či Ruska, tradičně zdrženlivých vůči tvrdému postupu proti Pchjongjangu) o stabilitu regionu je donutí skrze ostré sankce zatlačit severokorejský režim „do rohu“.

Tímto přístupem se Trumpovi podařilo vytvořit bezprecedentní tlak (i skrze Radu bezpečnosti OSN) na Severní Koreu a je nutné mu za to přiznat kredit.

Finálním úspěchem strategie tedy bude dotlačit Pchjongjang k jednacímu stolu a následné ukončení jaderného zbrojení. Sankce však mohou narazit, a to v tom smyslu, že se Severní Korea i přes ohromnou škodu místní bílé i šedé ekonomice přizpůsobí životu „v rohu“ a ke stolu nezasedne.

Kalkulace Trumpovy administrativy, že tato strategie je možná, aniž by došlo k nechtěnému válečnému střetu, se zakládá na premise, že Severní Korea buduje svůj jaderný program z jediného důvodu, a tím je zachování režimu.

Vzhledem k naprosté totalitě, kterou rod Kimů vytváří v Severní Koreji a nesmyslným krokům, které v minulosti vedly v zemi k hladomorům, máme tendenci předpokládat, že severokorejský režim je iracionální a že je tedy schopen neuváženě a nahodile odpálit balistickou raketu s jadernou hlavicí na americké či japonské území.

Já se však domnívám, že režim je minimálně velmi racionální v tom, že si dokáže propočítat, že okamžitý protiúder USA by skutečně byl pro režim devastující, a to nejen s ohledem na americký jaderný arzenál, ale i pokud by se válka vedla konvenčním způsobem.

Severokorejské vojenské složky totiž technologicky značně zaostávají za americkými a Kimův režim by se v případném konfliktu ocitl zcela sám, neboť Peking se nechal slyšet, že pokud konflikt vyvolá prvním úderem Pchjongjang, nemůže počítat s čínskou podporou. Proč by tedy Severní Korea použila nástroj, který zbudovala za účelem zachování režimu, když jeho použití by ve finále znamenalo zničení režimu?

Přežití severokorejského režimu před jeho „totálním zničením“ se čistě z geopolitického hlediska zdá být preferencí nejen Číny a Ruska, ale taktéž Spojených států. Můžeme spekulovat, že v momentě, kdy přestane existovat hrozba „ničemného“ režimu, bude mnohem složitější ospravedlnit přítomnost desítek tisíc amerických jednotek a značného množství techniky v Jižní Koreji a Japonsku.

Opustily by USA svou strategickou pozici?

Pokud by se po pádu Kimovy „monarchie“ obě Koreje sjednotily a hranice „Jižní Koreje“, kterou pojí s Washingtonem smlouva o vzájemné obraně, by se posunuly k hranicím Ruska a Číny, Moskva i Peking by měly jasný zájem na odchodu amerických jednotek z poloostrova. Opustily by Spojené státy tuto strategickou pozici? Možná výměnou za setrvání v Japonsku nebo rozšíření vojenských kapacit na ostrově Guam.

Tak i tak by se jednalo o značné oslabení amerických pozic v regionu, který Obamova administrativa označila za klíčový a původně zde usilovala o navýšení americké vojenské přítomnosti na úkor pozic v Evropě.

Pacifistickému japonskému obyvatelstvu by se přítomnost mohla dále legitimizovat tím, že jednotky pomáhají bránit zemi před stále agresivnější Čínou – to by ovšem vyvolalo novou dynamiku a znásobilo obavy Pekingu, že americká jednotky v Tichomoří mají za cíl zadržovat čínský rozmach.

Jednoduše řečeno, zmizení severokorejského režimu by v regionu vyvolalo takové geopolitické posuny, které se bohužel nezdají být v zájmu žádného z klíčových aktérů.

S ohledem na severokorejskou otázku je tedy hlavním cílem Trumpovy asijské cesty živit nejistotu a zdání, že Washington je ochoten „ze dne na den“ vojensky zasáhnout proti jadernému programu, tím podpořit udržitelnost mezinárodního tlaku na Pchjongjang a naznačit Kimovi časově omezené okno pro vyjednávání.

Pokud strategie nezafunguje, Donald Trump i celý region se ocitnou v limbu a nové patové situaci. Strach z jaderných kapacit severokorejského režimu, který v Japonsku a Jižní Koreji narostl za poslední rok, vede oba státy k nové vlně zbrojení, která značně znepokojuje Čínu a která by s neúspěchem Trumpovy strategie pravděpodobně dále pokračovala.

Jaderné odzbrojení Severní Koreje a zároveň zachování režimu je z geopolitického (nikoliv humanitárního) hlediska tím nejlepším výsledkem současného tlaku na Pchjongjang – je to stav, který bude svědčit všem aktérům. Je to poněkud cynický pohled a přivítám, když se ukáže, že se ve své analýze pletu.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video