Přes sto tisíc lidí bubnuje, troubí na všechno možné, mává prapory, transparenty a mávátky. Skandují jméno své země: Tchaj se zaťatou pěstí na hrudi, wan s pěstí ve vzduchu. Někteří zapalují vonné tyčinky, jiní sedí vyčerpaně na chodníku a ovívají se vějíři, další cvičí pod stromy tai-či.
Prezident Ma pro ně zosobňuje snad to nejhorší, co se mohlo jejich ostrovu stát. "Ma nás hodlá zahubit, chce, abychom se stali provincií komunistické Číny. Přijdeme, jestli ho necháme pokračovat, o svobodu slova, nezávislou identitu, bude tu Tchienan-men," říká Ken, asi padesátiletý pán, který se živí jako účetní. "Víte, jaké označení mají v Číně pro nové přímé letecké spoje, které on prosadil? Vnitrostátní."
Od konce čínské občanské války před 60 lety, kdy na tento velký ostrov prchli příslušníci poraženého hnutí Kuomintang, Tchaj-wan prosperuje. Sice funguje jako ve vzduchoprázdnu, neboť jej málokdo ve světě kvůli nátlaku komunistů z Číny diplomaticky uznal, ale žít se dalo dobře i tak, říkají lidé jako Ken. Stát byl de facto nezávislý. Zdejší lidé jsou etnicky i jazykově Číňané, hrdě se však označují za Tchajwance.
Jenže celý příběh má svoje "ale". Polovina obyvatel, možná podle průzkumů i více, nedá na prezidenta dopustit. Líbí se jim právě to, že Ma navázal přímé letecké spoje s pevninskou Čínou, jakož i lodní dopravu. Že vybízí k investicím a láká tamější turisty, kteří mají, nutno dodat, o ostrov velký zájem.
Prostě že se přestal Pekingu bát, otočil stránku dějin a vidí v co nejužší spolupráci šanci, jak zvládnout hospodářskou krizi. Dost možná jedinou, která se opravdu nabízí. A navíc se zatím neušpinil nějakým korupčním skandálem. Ma prostě v jejich očích vypadá čistě a moudře.
Ma je barbar a zloděj dobytka
Je horké, lepkavě dusné nedělní odpoledne. Na nebi nad městem, jemuž dominuje donedávna nejvyšší mrakodrap světa zvaný Tchaj-pej 101, se stahují mraky. Už zítra mají udeřit švestkové deště, lijáky typické pro přechod mezi jarem a létem. Říká se jim tak, protože nyní v těchto končinách dozrávají švestky.
Dozrála však i trpělivost těch, co nechtějí změnu. Přišli, aby tři dny před prvním výročím prezidentova nástupu do funkce dali průchod svému hněvu. "Já nechci, abychom s Čínou navždy žili v nepřátelství. Ale tohle je cesta ke znovusjednocení, aniž bychom si kladli nějaké podmínky," říká paní jménem Wu.
Je povoláním učitelka, pracuje na základní škole zde v Tchaj-peji. Umí slušně anglicky. "Ma například teď dojednává s Čínou dohodu o volném obchodu. Ale my nevíme, co v té smlouvě opravdu je. Ať ji zveřejní a lidé o ní rozhodnou v referendu," požaduje.
Měřítkem demokratičnosti je ovšem spíše než ochota pořádat referenda to, jestli lze otevřeně na ulici říkat cokoliv o politicích. V tomto ohledu si Tchaj-wan zaslouží výbornou známku.
Nedaleko korzuje muž s transparentem, na němž je napsáno: "Ma je barbar a zloděj dobytka“. Policisté chodí kolem, nikdo jej ani nelegitimuje. Na tuto část světa, kde o totality není nouze, to je vskutku výkon.
Před blízkým prezidentským palácem hlídaným kordony policistů stojí zátarasy s ostnatým drátem. Vypadají dost zašle, asi pocházejí ještě z dob stanného práva, kdy Kuomintang vládl na Tchaj-wanu tvrdou rukou. Mohou ty zátarasy dostat rudý lak? Učitelka Wu se toho vskutku bojí. "Mám strach o její budoucnost," pokyne ke své šestnáctileté dceři.
