Bylo jich 231 a poslední lednový den roku 1915 překročili hranici, zpoza které už nebylo návratu. Čeští vojenští zajatci tenkrát v polském Tarnově svlékli rakouskou uniformu, vyměnili ji za ruskou a přísahali věrnost carovi.
Riskovali všechno, protože v očích armády a úřadů habsburské říše se takovým činem dopustili velezrady. Kdyby je zajali znovu Rakušané (a takové případy se staly) znamenalo by to pro ně prakticky jistou šibenici.
Přehlídka České družiny velitelem 3. armády gen. R. Dmitrijevem před odchodem na.pozice (Jaroslav, říjen 1914).
Současně ale vytvořili zárodek budoucích ozbrojených sil nezávislého Československa a otevřeli pomyslná stavidla přílivu podobně smýšlejících Čechů a Slováků. Několik stovek českých a slovenských dobrovolníků už sice v carské armádě bojovalo od začátku války v České družině, ale všichni to byli usedlíci z Ruska.
Rozhodnutí carského velení umožnit vstoupit do jejích řad také Čechům zajatým v rakouské uniformě bylo přelomem. Brzy se počítali na tisíce, pak desítky tisíců. Na konci 1. světové války bylo v Rusku celkem přes 60 000 československých legionářů.
Dnes mají pamětní desku na jedné ze škol v centru Tarnova, přesně na místě, kde před sto lety přísahala ona první skupina. Na malém prostranství stojí po sto letech nastoupení dnešní legionáři v dobových uniformách a čtyřčlenný oddíl se standartou Hradní stráže. Jsou tady také zástupci ministerstva obrany, českého velvyslanectví ve Varšavě, města Tarnova a místní policie. Salutuje se a řeční.
Přinejmenším někteří z přítomných ale obřad prožívají i přes oficiality hodně osobně. V armádním autobuse přijel také Václav Petřík ze Strakonic, vnuk československého generála Karla Václava Petříka. Ten na sebe poprvé upozornil jako mladý podporučík při odvážném průzkumu a šarvátce v nedaleké vesnici Ščepanov.
„Bez nadsázky hrdinové“
Návštěva takových míst je pro Václava Petříka životní zážitek a ještě teď z toho má rozzářené oči: „Nebylo vůbec těžké určit konkrétní místo, kde se bojovalo. Takže si myslím, že jsem stanul tam, kde můj dědeček bojoval. Byl to osobní, velmi citový zážitek. Myslím, že na to do smrti nezapomenu.“
„Byli to bez nadsázky hrdinové“, přidává se Milan Mojžíš. Právě on je organizátorem vzpomínkové akce, při které členové dnešní Československé obce legionářské vzdávají hold Čechům a Slovákům, kteří na Haliči před sto lety bojovali a umírali.
„Mohli zůstat v zajetí a žít si relativně spokojeně někde v ukrajinských nebo ruských vesnicích, protože zajatci přežívali válku obvykle jako pomocné síly v zemědělství. Ale oni šli znovu na frontu a chtěli bojovat za něco, čemu věřili,“ dodává Milan Mojžíš.
