Ještě na začátku století dominovaly politice většiny západoevropských států a donedávna ovládaly i Evropský parlament. V posledních letech však podpora sociálnědemokratických stran vytrvale klesá. V minulém roce získala nezvykle nízký počet hlasů nejen česká ČSSD, špatného výsledku se dočkaly i sociálnědemokratické strany v Německu, Francii, Nizozemsku a Itálii, připomíná článek zpravodajského portálu Deutsche Welle.
Strany ztratily množství skalních voličů, protože zbývající dělnickou třídu oslovují populistická hnutí a strany krajní pravice jako například Národní fronta ve Francii, Svobodní v Rakousku, Strana pro svobodu Geerta Wilderse v Nizozemsku nebo AfD v Německu.
„Společným evropským trendem je nástup protestních, nesystémových populistických stran, které zvedají témata v minulosti spojovaná se sociální demokracií,“ vysvětluje pro iDNES.cz Lukáš Jelínek, politolog z Masarykovy demokratické akademie.
Itálie
Z výrazné porážky se nyní vzpamatovává Demokratická strana v Itálii. Strana expremiéra Mattea Renziho ve volbách zaznamenala nejhorší výsledek v historii: 18,7 procent a skončila až třetí za Berlusconiho středopravou koalicí a populistickým Hnutím pěti hvězd.
Podle politologa Martina Mejstříka byl katastrofální výsledek způsoben „nespokojeností obyvatel s politikou vlády a její neschopností prosadit klíčové reformy a zejména pak Renziho snahou o posunutí strany do politického středu za cenu odvrhnutí tradičních levicových témat.“ Renzi hned po volbách jako šéf strany rezignoval (více v článku Italským premiérem může být šéf Ligy severu, Renzi po volbách skončil).
Německo
Úspěchy německé SPD za Willyho Brandta ze 70. let, kdy strana dosáhla i 45 procent hlasů, jsou již dávno pryč. A nedosažitelný je i výsledek kolem 40 procent, jako tomu bylo za vlády kancléře Gerharda Schrödera na přelomu tisíciletí. Ve volbách do Spolkového sněmu v září 2017 získala SPD jen 20,5 procent, což je nejhorší výsledek od konce druhé světové války.
Elektorát SPD je unavený dlouholetou spoluprací s CDU/CSU, se kterou byla v průběhu posledních třinácti let dvakrát ve velké koalici. Ztracenou podporu, ať už vnitrostranickou, či voličskou, se nepodařilo v posledních volbách získat ani Martinu Schulzovi, bývalému předsedovi Evropského parlamentu (více v článku Volby v Německu vyhrála Merkelová s CDU. Slaví i krajně pravicová AfD).
Francie
Socialistická strana (PS) zažila své nejlepší období za prezidenta Françoise Mitteranda, který vládl v letech 1981-1995. Ještě v roce 2012 získala PS při volbách do Národního shromáždění absolutní většinu a její kandidát François Hollande vyhrál v prezidentských volbách.
Při loňských prezidentských volbách dostal kandidát Socialistické strany pouze šest procent hlasů a skončil až na pátém místě. Předběhli ho krajně levicový Jean-Luc Mélenchon i pravicově-nacionalistická Marine Le Penová, přičemž oba cílili na mladé voliče (více v článku Mélenchon je překvapením voleb. „Francouzský Chávez“ láká levicovými ideály). Socialistická strana po své loňské volební katastrofě momentálně z francouzského politického spektra zcela vymizela.
Nizozemsko
Podobně dopadla při parlamentních volbách 2017 i nizozemská Strana práce (PvdA). Dříve silná strana, z jejíchž řad pocházeli tři pováleční premiéři, dostala 5,7 procenta hlasů a oproti roku 2012 ztratila těžko uvěřitelných 19 procentních bodů.
Nejhorším výsledkem ve své sedmdesátileté historii skončila až jako sedmá v pořadí. Velkým problémem je pro PvdA velké množství politických stran v nizozemském stranickém systému. O voliče nalevo od středu se musí dělit se Socialistickou stranou, Zelenou levicí a Demokraty 66. Nizozemští sociální demokraté také bojují s protiimigrační Stranou pro svobodu Geerta Wilderse, která obsadila v posledních volbách druhé místo.
Švédsko
Od roku 1917 byli sociální demokraté mnohokrát nejsilnější silou v parlamentu, mezi lety 1932 až 1976 vládli nepřetržitě celých 44 let. Švédský sociální stát byl vzorem pro další evropské sociálnědemokratické strany. V devadesátých letech se ale systém blahobytu začal prodražovat a socialističtí předsedové vlád jsou proto nuceni ke škrtům. Strana kvůli tomu přišla o mnoho hlasů a strávila několik let v opozici.
Současný předseda menšinové vlády sociálních demokratů a zelených, Stefan Löfven, je ale opět z řad sociální demokracie. V prosinci se ve Švédsku budou konat volby. V průzkumech obsazují sociální demokraté znovu první místo, jejich procentní zisk se odhaduje pouze na 30 procent. To je na švédské poměry katastrofální výsledek. Voliče straně odvádí pravicově-populistická strana Švédští demokraté, která kritizuje liberální politiku vůči uprchlíkům. Ta obsazuje v průzkumech třetí místo a odhaduje se, že získá 15 až 22 procent hlasů.
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvRakousko
Také rakouští socialisté už zažili mnohem lepší časy. Od roku 1945 stál v čele 15 z 28 vlád kancléř z řad SPÖ. Do roku 1990 získávala při volbách do Národní rady více než 40 procent, v 70. letech dokonce kolem 50 procent hlasů. V posledních letech se ale zisky SPÖ stabilně pohybují mezi 25 a 30 procenty.
Rakouským specifikem jsou časté velké koalice s konzervativní lidovou stranou ÖVP. Dlouhodobá politika konsenzu je pro druhou rakouskou republiku typická, často se také mluví o „věčné velké koalici“. Tato praxe podnítila opětovný vzestup Svobodné strany Rakouska, která nyní vytvořila koalici s ÖVP, zatímco SPÖ se musela stáhnout do opozice.
Česká republika
Sociální demokraté v Česku získali v posledních volbách pouze 7,27 procenta, což je nejhorší výsledek od doby, kdy Miloš Zeman oprášil předválečnou slávu strany. Po revoluci stála ČSSD v čele pěti vlád a její členská základna vystoupala až k 26 000 členům. Ještě v předčasných volbách v roce 2013 s 20 procenty vyhrála.
Česká sociální demokracie se podle politologa Jelínka potýká se stejnými problémy jako její sesterské strany. „Sociálně demokratické strany se v posledních desetiletích vzdalovaly voličům. Špatně vysvětlovaly své kroky na vládní úrovni a zanedbaly tím budování a udržování svého elektorátu,“ dodává Jelínek.
Stranu, kterou se nyní snaží vzřísit Jan Hamáček, je navíc názorově rozštěpená v postoji k prezidentu Zemanovi, ztrácí podporu zejména mladých voličů a zmítá se v personální krizi. Tenčí se také členská základna strany (psali jsme zde: Novým předsedou ČSSD je Hamáček, je ochoten jednat o vládě s ANO).
Velká Británie
Oproti ostatním evropským socialistickým stranám zažívá Labouristická strana opět vzestup. Od doby, co vedení v roce 2015 převzal Jeremy Corbyn, získává nové voliče a zvětšila se i její členská základna. Nyní má skoro 600 000 členů, tolik měla naposledy před čtyřiceti lety.
„Vzestup labouristické strany hodně souvisí s bezradností konzervativní strany Theresy Mayové nad provedením brexitu. Labouristé si přejí zachování Velké Británie v ekonomických strukturách Evropské unie, a jsou proto vnímáni jako menší zlo,“ myslí si Jelínek. Corbynovi se také díky jeho přímočarosti podařilo mobilizovat mladé voliče.
Charismatičtí levicoví vůdci dokázali v poslední době uhranout mladé voliče i v dalších západních zemích. V USA se to povedlo při prezidentských primárkách Berniemu Sandersovi a ve Francii během prezidentských voleb Jean-Lucu Mélenchonovi (více v článku Mileniálové na Západě mašírují doleva, uhranuli je veteráni socialismu).
