Naslouchat Sergeji Karaganovovi se v době, kdy se Evropa ocitla v nejvážnější bezpečnostní krizi za dlouhá desetiletí, k hranicím Ukrajiny se stahují ruská vojska a Kreml chce svými požadavky proti rozšiřování NATO na východ zbořit status quo vzešlý z výsledků studené války, určitě vyplatí.
Devětašedesátiletý politolog a diplomat je doyenem ruské zahraniční politiky. Byl poradcem Borise Jelcina i Vladimira Putina a je čestným předsedou Rady pro zahraniční a obrannou politiku, která je považována za jeden z nejvlivnějších think tanků v Moskvě.
Stále si udržuje velmi dobré kontakty na ministerstvu zahraničí i v Kremlu, zároveň ovšem při svých vystoupeních nemusí brát ohled na politiku. Může tak říkat nahlas to, co si jestřábi kolem ruského prezidenta jen myslí. A nebo to, co by chtěli, abychom si mysleli, že si myslí – přeberte si to sami.
Klíčovou otázkou dneška je, jestli se Rusko chystá vtrhnout na Ukrajinu. „My samozřejmě nemáme zapotřebí válčit kvůli Ukrajině až do posledního Ukrajince. Prý se chystáme obsadit Kyjev, ale to je mnoho povyku pro nic. Ano, naši vojáci stojí u ukrajinských hranic, ale jen kvůli tomu, aby na druhé straně nikoho nenapadlo vpadnout na Donbas,“ uvedl Karaganov v rozhovoru pro Argumenty a fakta.
„Jsem přesvědčen, že obsazení Ukrajiny není součástí našich vojenských plánů. Už jen proto, že obsazení země, která je ekonomicky, morálně i intelektuálně vykastrovaná, země s rozbitou infrastrukturou a zahořklým obyvatelstvem – to je ten nejhorší možný scénář,“ myslí si. „To nejhorší, co by nám Amerika mohla udělat, je předat nám Ukrajinu v tom stavu, do kterého ji dovedla.“
Odmítá rovněž myšlenku, že Rusko bez Ukrajiny nikdy nemůže být skutečným impériem. „Ukrajina je nárazník. Odděluje nás od potenciálních západních agresorů a zároveň je přes něj na nás vyvíjen tlak. Dnes je ukrajinská otázka především otázkou nerozšiřování nepřátelské aliance na území tohoto nárazníku.“
Co se týče rozhovorů o ruských požadavcích, především zákazu rozšiřování NATO na východ, Karaganov je přesvědčen, že Západ konečně musí začít Rusku naslouchat. I kdyby k tomu bylo třeba vyvolat novou kubánskou krizi, k níž ostatně napětí kolem Ukrajiny při rozhovorech v Ženevě přirovnal ruský vyjednavač Sergej Rjabkov.
„Začátek konce studené války se počítá od karibské krize. Mnozí naši lidé došli k závěru, že pokud k něčemu takovému nedojde i dnes, jestli naši partneři nevystřízliví, tak se nepochybně dopracují k válce horké. Nedopustíme, aby se v nějaké nové verzi opakoval 22. červenec 1941,“ připomíná nacistický vpád do SSSR Karaganov. Zároveň je přesvědčen, že pokud by Rusko nemělo jaderné zbraně, už by bylo napadeno.
Muž, který v devadesátých letech po boku Borise Jelcina bezmocně sledoval jak Česko, Polsko a Maďarsko míří do NATO (což hodnotil jako „největší chybu učiněnou po studené válce“) dnes Severoatlantickou alianci označuje za „rakovinu Evropy“. Rusko se ji v planých jednáních příliš dlouho snažilo „zaříkávat“, čímž jen napomáhalo jejímu šíření.
„Ano, je to skutečně rakovina. A stále metastázuje. Aby přežilo, musí neustále podněcovat konfrontaci. Ale chirurgický zákrok by pro subkontinent mohl být smrtelně nebezpečný. Proto je třeba tuto chorobu nejprve teritoriálně ohraničit – pak se uvidí,“ vysvětluje Karaganov.
Současné Rusko podle něj má v jednání se Západem lepší pozici než Sovětský svaz, který vydržoval nesmyslně velkou vojenskou mašinérii, musel dotovat spřátelené státy třetího světa a navíc v závěru své existence prožíval hlubokou ideologickou krizi.
„V pozdním SSSR se téměř všichni, elity i lid, považovali za morálně méněcenné. Viděli, jak komunistická idea umírá, jak je naše ekonomika neefektivní, jak jsme všichni chudí. Chtěli jsme být jako oni. Takové nálady jsou u nás i nyní, ale vcelku je morální stav elit i společnosti kardinálně jinde. Víme, že jsme v právu, a to nás činí silné.“
Podle něj není vyloučeno, že pokud se současnou krizi podaří vyřešit, bude Rusko s většinou západních zemí během deseti let udržovat dobré styky. To by nebylo od věci, protože Rusko bude potřebovat vyvažovat sílící nerovnováhu ve vztahu s Čínou a mír a klid na západním křídle by se mu hodily.
„Samozřejmě záleží na tom, k čemu dojde na Západě. Jestli se ho zmocní nové nehumánní ideologie se svým odmítáním historie, pohlaví, vlasti a s kultem LGBT, ultrafeminismu a tak dále, pak mezi námi nastane těžká ideologická neshoda.“
Ruští vojáci na letišti v kazachstánském Almaty. (9. ledna 2022)
Z rozhovoru je ovšem cítit i nespokojenost nad tím, že napětí kolem Ukrajiny odvádí pozornost Moskvy od rozvoje Sibiře a Dálného východu, kde podle Karaganova leží budoucnost Ruska. I proto ho znepokojily nedávné nepokoje v Kazachstánu.
„Mnohé země bývalého Sovětského svazu se nedokázaly transformovat v akceschopné státy. Dříve nebo později se objeví otázka, jak je udržet nad hladinou. V podstatě je to otázka nového zabírání území. Myslel jsem si, že k tomu dojde za pět až sedm let. Ale události v Bělorusku, Arménii a Kazachstánu ukazují, že se s tím budeme muset vypořádat daleko dříve,“ dodává guru ruské zahraniční politiky.
Rozhovor vyvolal mezi znalci ruské politiky a diplomacie značnou pozornost. Přes veškerou rétoriku o metastázování NATO a možném zabírání bývalých zemí SSSR je vykládán jako protiválečný signál a protiargument k názoru, že Rusko si nastolením pro Západ nepřijatelných ultimát vytváří alibi pro invazi.
„Je to hlas proti válce. Ne proto, že Karaganov je pacifista, ale protože věří, že Moskva dokáže donutit Washington a NATO i bez velkého krveprolití ohledně Ukrajiny ke kompromisu. Invaze by byla pro Rusko příliš,“ rozebírá Karaganovovy myšlenky o dvě generace mladší politolog Anton Barbašin.
„V podstatě říká – dejte Rusku právo na všechny země bývalého SSSR a bude vaším přítelem. A teď je k tomu nejlepší čas, protože Moskva vnímá Západ jako slabý a Rusko jako relativně schopné. Zároveň ví, že v dlouhodobém horizontu může oslabit. “
