Soudci rozhodující podle práva šaría výrazně nadržovali třem skupinám obyvatel: muslimům, mužům a lidem s vysokým postavením - zejména těm ze sultánova dvora, duchovním nebo vojenským důstojníkům. Pomáhal i některý z čestných titulů, které mohl smrtelník získat třeba náročnou poutí do Mekky.
KonstantinopolČlánek pojednává o fungování istanbulských soudů v 17. a 18. století. Tehdy se ještě město oficiálně nazývalo Konstantinopol, přestože jej Turci dobyli už v roce 1453. Dnešní název byl však už mezi obyvateli dobře zažitý. V době, kdy padaly zkoumané rozsudky, žilo ve městě asi 700 tisíc lidí. Muslimů bylo 59 procent, křesťanů asi třetina. Šest procent obyvatel vyznávalo judaismus. |
Čím více těchto podmínek dlužník splňoval, tím pevněji mohl spoléhat na podporu soudců třeba ve sporu s židovským věřitelem. Právě takových půjček přitom soudy řešily mnoho. Historik Arje Šmuelevic z telavivské univerzity už v roce 1984 konstatoval, že půjčování muslimům, křesťanům, sultánovu dvoru či vládě tvořilo odjakživa hlavní obchodní zájmy Židů v Osmanské říši.
„Kvůli zaujatým soudům bylo riskantní privilegovaným skupinám půjčovat. Postoj soudů je vybízel k tomu, aby porušovaly smlouvy. Justicí zvýhodněné skupiny pak měly dražší úvěry, protože jejich sliby nebyly tak důvěryhodné,“ vysvětluje ekonom Timur Kuran z Dukeovy univerzity v USA.
Soudci pod dohledem. Nechtěli rozzlobit sultánovy blízké
Přední odborník na ekonomiku Blízkého východu své tvrzení opírá o záznamy z 16 085 procesů, které mezi roky 1602 a 1799 řešil některý z asi dvanácti islámských soudů v Istanbulu. Výsledky svého bádání popsal ve studii Finanční moc bezmocných, která vyšla nedávno v odborném časopisu Economic Journal (celou ji najdete zde).
Sultánem jmenovaní soudci v Osmanské říši rozhodovali o každém sporu, v němž alespoň na jedné straně figuroval muslim. Zároveň si vedli jmenovité záznamy o tom, který účastník řízení je muslim a který nikoli.
Istanbulská justice rozhodně nebyla nezávislá - protože vladař mohl soudce kdykoli odvolat nebo přemístit do jiného města, snažili se jeho dvořanům nedělat zbytečné problémy. Turecké elity blízké sultánovi navíc v jednacích síních tvořily takzvané rady svědků, které dohlížely na to, zda soudce rozhoduje v souladu s „tradičními hodnotami“.
Dlužnice byly spolehlivější, bez manžela nemohly utéct
Nejistotu věřitelů dobře ilustrují rozdíly v tom, jestli byl dlužníkem muž, či žena. Ženy totiž podle islámských zvyků nemohly bez dozoru otce či manžela vyrazit na žádnou delší cestu a nehrozilo tak riziko, že s vypůjčenými penězi jen tak zmizí.
Není úrok jako úrokVýraz „úroková sazba“ je v kontextu Osmanské říše a islámských soudů poněkud zjednodušující. Korán muslimům zakazuje vydělávat bez práce, půjčky na úrok jsou v islámském právu zapovězené. V islámském finančnictví je nejčastější takzvaná murábaha. Funguje jednoduše: Věc, kterou si chtěl klient koupit, místo něj pořídí finančník. Poté mu ji předá k užívání, ale klient musí postupně splácet. Samozřejmě i s přirážkou, ta se ovšem účtuje jako součást obchodu. Ne jako úrok. Klasické půjčky s úroky v Osmanské říši fungovaly také - nabízeli je Židé a křesťané. Pokud byl však do transakce zapojen i muslim, musel případný spor rozhodovat islámský soud. Už jen tím se věřitelé dostávali do složité pozice - žádali po soudci něco, co šaría považuje za nepřípustné. Osmané však peníze potřebovali, a to včetně vládních půjček. Proto si soudy nemohly dovolit všechny žaloby kvůli úrokům automaticky odmítat. |
Kuran v soudních spisech objevil celkem 80 případů, kdy se po dlužníkovi i penězích slehla zem. Mužů bylo 77, ženy pouze dvě a v jednom případě utekl rovnou celý manželský pár.
Timur Kuran a jeho kolega Jared Rubin z kalifornské Chapmanovy univerzity došli při porovnání „úrokových sazeb“ jednotlivých půjček k jednoznačným výsledkům. Věřitelé si k půjčkám přiráželi v průměru 19 procent jejich hodnoty. Pokud si však půjčoval muž, úrok to zhruba o 3,4 procentního bodu zvýšilo.
Další příplatek - asi 1,9 procentního bodu - si případně vyžádala jeho islámská víra. Dlužníci, kteří se pyšnili čestným titulem nebo patřili k sultánovu dvoru, pak připláceli v průměru 2,3 procentního bodu.
Nedůvěra v elity a soudce zbrzdila průmyslovou revoluci
Záznamy, které američtí akademici zkoumali, končí na prahu devatenáctého století - tedy v době, kdy už ve světě vrcholila průmyslová revoluce. Technologický pokrok v čele s parním strojem a přerod starých manufaktur v moderní průmyslové továrny posunul západní Evropu do zcela nových hospodářských výšin, Osmanské říši však došel dech.
„Aby člověk uspěl v masové produkci, potřeboval mnohem větší kapitál než v minulosti. Vysoké náklady na půjčku ho znevýhodnily,“ podotýká Kuran. Snaha islámských soudců chránit bohaté muslimy před jejich věřiteli tak zřejmě paradoxně přispěla k tomu, že kdysi mocná říše zaspala technologický rozvoj.
Po porážce u Vídně z roku 1683 navíc Turci začali ztrácet i na bitevních polích, jejich rozmach ve Střední Evropě se zastavil a říše přišla i o další území. Třeba přesně o 100 let později Rusové anektovali poloostrov Krym, který byl do té doby vazalem Osmanů.
Časem se přidaly i vnitropolitické problémy, kupříkladu povstání janičářů - elitních vojenských jednotek věrných sultánovi, jejichž členové však časem získali značnou politickou moc a začali prosazovat vlastní zájmy. Hospodářské blokády ze strany evropských mocností a další prohrané bitvy pak vedly k tomu, že se zchudlá říše postupně rozdrobila.
Bylo by chybou říkat, že osmanské impérium položili na lopatky právě zaujatí soudci a nedůvěřiví věřitelé. Každá půjčka či nespravedlivý rozsudek ve prospěch dlužníka však podle Timura Kurana skutečně mohl vést k tomu, že se v zemi jen velmi těžko hledali dostatečně movití investoři. Islámské zvykové právo a snaha soudců nepoškodit své dobré vztahy s vládnoucími elitami tak v konečném důsledku k pádu říše nejspíš skutečně přispěly.
Tradiční islámské soudy se v současnosti v některých oblastech Blízkého východu opět začínají hlásit o slovo. Univerzitní časopis Duke Today podotýká, že zatímco západní svět jejich výklad práva kritizuje zejména s odkazem na lidská práva, o možných hospodářských dopadech se ani v odborných kruzích příliš nemluví. „Pomohly by vysvětlit, proč je návrat práva šaría pro tento region naprosto špatný recept,“ uzavírá Kuran.
