Jaká jsou východiska nutná k pochopení stávající krize na Ukrajině?
Zdroje pochopení celé situace jsou ve vnitřní dynamice jak ukrajinské, tak ruské politiky. Chování Ruska, a koneckonců i všech dalších aktérů, je totiž primárně motivováno vnitřní politikou. I Putinův režim se zkrátka musí nějakým způsobem zodpovídat ruské společnosti, musí s ní nějak komunikovat. To, co nyní Putin dělá, je z velké části určeno ruskou společností, z jejíž strany předpokládá pozitivní odezvu.
A upřímně řečeno, Západ na tom není jinak. Západní postoje jsou zase především motivovány odpovědností západních elit vůči vlastním voličům. Je to hra o zájmy a preference, hodnoty, o způsob legitimace rozhodnutí tváří v tvář vlastním voličům.
Favorit PutinPopularita prezidenta Vladimira Putina v ruské společnosti se už druhý týden drží na bezmála rekordní úrovni. Potvrzují to výsledky průzkumu agentury VCIOM, o nichž ve čtvrtek informovala ruská média. Podle výsledků průzkumu schvaluje Putinovu činnost ve funkci hlavy státu 67,8 procenta Rusů. Podle analýz sociologů je příčinou vysoké popularity šéfa Kremlu politika vůči Ukrajině a zejména podpora ruské menšiny na Krymu. Zdroj: ČTK |
Je možné, že by se situace vyvíjela jinak, kdyby v čele Ruska nestál Vladimir Putin, ale jiná osoba?
Osobně se nedomnívám, že kdyby prezidentem nebyl Putin, chovalo by se Rusko zcela jinak. Vyjděme z toho, že se jedná o autoritativní režim, v němž je osoba lídra typicky důležitá. Takovýto lídr legitimizuje své kroky tím, že se opírá o mentalitu převažující části dané společnosti. Jistě, je možné, že by k této krizi vůbec nedošlo, kdyby v čele Ruska nestál Putin, ale to je už čistě spekulativní rovina.
Chcete tím říct, že kroky Kremlu jsou opřeny o jakési přesvědčení většinové části ruské společnosti?
Přikláním se k tomu, že Putinovo chování vyjadřuje určité přirozené směřování Ruska. Tamní autoritativní elity tíhnou v zásadě k symbióze s většinovým názorem společnosti, že ruský stát má určitá práva i ve svém blízkém příhraničí a musí si je hlídat. Přesvědčení, že existují jisté povinnosti vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu, byť v tuto chvíli není začleněno v rámci Ruské federace. To jsou v zásadě kánony, kterým, ať je v čele Putin nebo kdokoliv jiný, musí být vyhověno.
Kde se ovšem bere ona touha Rusů po silném, autoritativním lídrovi? Dalo by se čekat, že po desetiletích totalitní vlády by měli spíše tíhnout k liberálněji smýšlejícím vůdcům.
Je to výsledek reflexe ruské společnosti období 90. let, tedy Jelcinovy éry, která, jakkoli se jednalo v podstatě o demokratickou formu vládnutí, silně znechutila velkou část ruské společnosti. A ruská společnost na to jasně odpověděla přitakáním autoritativnímu obratu. Lidé zkrátka řekli, že takový nepořádek v zemi už nechtějí. Požadovali, aby politické elity razantněji vyjadřovaly jednak ruské zájmy navenek, na straně druhé pak obnovily moc státu i směrem dovnitř. A takhle to funguje už pomalu patnáctý rok.
V symbolické debatě o Krym tahají Ukrajinci za kratší konec
Jaké jsou historické kořeny současného dění na Krymském poloostrově?
Ve chvíli, kdy se začal v polovině 16. století utvářet moderní ruský stát, vznikal v zásadě jako stát vnitrozemský, bez přístupu k moři. Možných směrů expanze, jak se stát námořní velmocí, se tehdy nabízelo hned několik. Jedním z nich byl jižní směr k Azovskému a Černému moři. Expanze tímto směrem je nedílně spjata s budováním pozice Ruska jako námořní velmoci, která snila o tom mít pod kontrolou proslulé úžiny Bospor a Dardanely a ve výsledku přístup do Středozemního moře.
Historickou kapitolou, v níž posléze jasně zaznívá slovo Krym, jsou roky 1853 až 1856, tedy krymská válka. Právě díky tehdejšímu konfliktu se stal Krym pro Rusko klíčovým symbolem budování ruské státnosti a ruských imperiálních ambic. Tato skutečnost je srozumitelná pro každého Rusa. Jedná se o velké, řekl bych přímo konstitutivní téma ruské státnosti.
Je Krym natolik klíčovým symbolem i pro Ukrajince? Spojuje jej také Ukrajina s prvopočátky své státnosti?
Pro Rusy je Krym symbol, pro Ukrajince již méně. Formování moderní ukrajinské státnosti bylo mnohem komplikovanějším a nejednoznačnějším procesem než v případě Ruska. Mluvit tak o ukrajinském státu a říci, co do něj patří, jaké jsou jeho konstitutivní elementy, zdali je jeho součástí například Krym, je mnohem složitější.
Navíc tradiční obyvatelstvo Krymu není slovanské. Tím byli krymští Tataři, takže situace není jednoznačná ani etnicky. Pochopitelně jsou historické události, které by ten vztah mezi Ukrajinou a Krymem mohly dokumetovat, ale nemá to pro Ukrajinu onu symbolickou hodnotu. V symbolické debatě o Krym tahají Ukrajinci za kratší konec než Rusové. Krym je pro Rusy určitě emočně důležitější než pro Ukrajince.
Proč tedy tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov daroval Krym před
60 lety Ukrajině, je-li pro Rusy natolik klíčovým symbolem?
Onen akt z roku 1954, kdy Chruščov předal Krym do teritoria Ukrajinské sovětské socialistické republiky, byl pouze aktem formálním. Šlo o akt představitele sovětské moci, který tak činí spíše symbolicky, jako připomínku 300 let staré Perejaslavské dohody, tradičně interpretované jako připojení Ukrajiny k Rusku. Krym s tím, upřímně řečeno, nemá moc společného. Podstatné je především sebechápání Sovětského svazu jeho elitami v 50. letech 20. století.
Fotogalerie |
Jaký je v tom rozdíl oproti současnosti?
Tehdejší sovětské elity nepracovaly v nacionálních kategoriích typu Ukrajina, Rusko a podobně. Chruščov se jako sovětský vůdce prostě choval tak, že mu patří celý Sovětský svaz. To, co dělalo sovětský stát jednolitou entitou, nebyly historické mentality, ale sovětský režim a bratrství jeho národů, tedy ideologie.
V tomto smyslu se zkrátka jednalo o bratrský dar komunistického lídra lidu jedné z patnácti svazových republik, jenž neměl žádný geopolitický nebo mocensko-politický rozměr. Bylo to prostě gesto. V tu chvíli nikdo nepředpokládal, že by Sovětský svaz neměl přetrvat na věky věkoucí a že jednou z toho vznikne jakýkoli problém, ať už teritoriální, natož mezinárodní.
Dění na Ukrajině je připomínkou, že každý sleduje své zájmy
Aktuální dění na Krymu bývá často přirovnáváno k okupaci Československa v roce 1968. Je to na místě?
Československo roku 1968 je v tomto případě zcela irelevantní, odlišností je celá řada. V roce 1968 šlo o ideologické důvody, v Československu se odehrával projekt narušující monolitičnost komunistického bloku, a to sovětská moc nemohla dovolit.
Dnes je situace odlišná, Rusko už není totalitní, ale autoritativní režim. Nicméně zůstaly ony imperiální potřeby. Jak už jsem říkal, politické elity jsou povinny nějakým způsobem reagovat na to, jaké jsou požadavky většinové společnosti. A musíme si přiznat, že velká část Rusů prostě preferuje, aby Rusko bylo silné a sílu vidí v oněch tradičních, silových nástrojích.
Západ často argumentuje, že takový silový postup je ale porušováním mezinárodního práva.
Je třeba si říci, že neexistuje žádný přirozený stav mezinárodních vztahů. To je jenom iluze posledních let po devětaosmdesátém roce, že jsme dospěli do jakéhosi přirozeného stavu, garantovaného univerzální lidskoprávní rétorikou. To, co se nyní děje na Ukrajině, je prostě realistickou připomínkou toho, že různí političtí aktéři mají tendenci narušovat rovnováhu a hledat novou, pro ně výhodnější pozici.
Jan HolzerHlavním působištěm politologa a historika prof. PhDr. Jana Holzera, Ph.D. je Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Zaměřuje se na problematiku postkomunistických politických režimů, zejména Ruska a postsovětských republik, nebo teorii nedemokratických režimů. Na podzim roku 2012 byl jmenován profesorem. |
Nelze si nevšimnout velké role, jíž v řešení aktuální krize na Ukrajině sehrává Polsko. Jaké cíle tím Varšava sleduje?
Polsko je tradiční aktér v teritoriálním prostoru dnešní Ukrajiny. Pro Poláky bylo toto teritorium důležité pro budování jejich vlastní státnosti. Současné teritoriální vymezení polského státu je velmi mladé, tradičně totiž byla polská státnost spjata mnohem více s prostorem dál na východ. Pro významnou část polské společnosti je tak to, co se děje na Ukrajině, integrální součástí jejich politické identity a jejich politického uvažování. I pro obyčejného polského občana je to, co se děje na Ukrajině, důležité. Je to moment, který polské elity nemohou ignorovat.
Byly to však současné vládnoucí elity kolem premiéra Donalda Tuska, které ještě nedávno brojily proti tesknění po východních územích.
Z dnešního pohledu je poněkud paradoxem, že ministr zahraničí Radoslaw Sikorski opakovaně nabádal, aby se Polsko zbavilo oné přítěže až mesiášského vidění své role na východě. Právě Sikorski apeloval na budování polské pozice v Evropě, třeba na posílení vztahů s Německem, za což schytal od tradičněji orientované, s Kaczynským spjaté politické reprezentace řadu kritik. Nicméně i Sikorski ve chvíli, kdy se situace na Ukrajině zdramatizovala, pochopitelně začal jednat tak, jak od něj očekává podstatná část polských voličů.
V neposlední řadě samozřejmě hraje také o lepší pozici Polska v rámci Evropské unie, Polska jako nenahraditelného aktéra v procesu budování východní politiky unie. Jinak řečeno, Poláci mají na Ukrajině své zájmy stejně jako Rusové, ale pochopitelně jsou jiná váhová kategorie. Určité postupy si prostě nemohou dovolit.
Historie Krymu. Od nadvlády Tatarů po Chruščova a rozpad SSSR:
