Nacistické zločiny na civilistech během války byly barbarské a zrůdné. Ale co například sovětské vraždy, represe a deportace civilistů v Pobaltí v letech 1940 a 1941 a následně i po válce? Ty neexistovaly a barbarské nebyly? Jsou zdokumentovány. Rusko zdaleka není jen oběť!

Základní otázka zní. Která strana byla u Stalingradu doma která tam byla v neoddiskutovatelné pozici agresora?

Je to asi v pořádku, ale ještě lepší by bylo začít vyšetřovat všechna komunistiská zvěrstva proti vlastním občanům i občanům jiných zemí.

Tam jde o smrt milionů lidí, ale to car Vladimír Vladimirovič určitě nechce.

Aco Katyň, na tu se nezeptají?

přesně tak, začínají vyšetřovat zločiny nacistů zrovna teď, protože tím chtějí mnoho jiného zakrýt. A co kdybychom my začali vyšetřovat zločiny okupačních armád v r. 1968 a komunistických pohůnků a estébáků v letech 68-89. Mnoho jich je ve vysokých funkcích. Ničili životy jiným, udávali, ano, byli to konfidenti. Stejně jako byli konfidenti gestapa. V r. 45 stačilo podezření z udavačství a už dotyčný visel. Po r. 89 nic, ale i tak díky za svobodu.

Co účelný hladomor na Ukrajině? Té se šetřit nebude?

Nikolaj N. Nikulin: V PRVNÍ LINII

V českém překladu vychází autobiografické dílo ruského autora v originále nazvané Vzpomínky na válku.

Autor nastoupil ve věku 18 let, tedy rovnou ze školy, na nejkrvavější úsek Leningradského a Volchovského frontu. Jako voják Rudé armády došel až do Berlína. Zázrakem zůstal na živu. Svoje vzpomínky na válku napsal proto, aby se osvobodil od strašných zážitků. Čtenář v nich nenajde ani lehké čtivo, ani hurávlastenecké popisy bojů. Obsahem je výpověď o skutečné podobě války na východní frontě, o které oficiální publikace, ale i vzpomínková literatura mlčí. Nad stránkami této knihy mrazí ? tak otevřená výpověď o drastických činech na obou stranách fronty nemá obdoby.

Dosud jsme byli zvyklí číst o zvěrstvech nacistických armád na východní frontě; i o těch je zde řeč, ale především se jedná o otřesnou výpověď, jak drasticky zacházeli sovětští velitelé s vlastními vojáky, jak je bez rozmyslu a bez jakéhokoli náznaku taktiky hnali čelně proti nepříteli. Němci si svoje lidské zdroje v rámci možností šetřili, na opačné straně fronty o něčem takovém nemohlo být ani řeči. Otřesné praktiky NKVD a SMERŠ se potom obrátily i proti obyvatelstvu na dobytých územích. Sovětští vojáci drancovali a znásilňovali na přímý rozkaz velení

Když Rusové "osvobozovali" Berlín, také se tam s civilisty zrovna nemazlili.

Zfilmovala etapu života francouzské lékařky Červeného kříže Madeleine Pauliac, kterou při službě oslovila jedna ze zoufalých jeptišek. Řádové sestry byly v pokročilém stádiu těhotenství a měly co nevidět porodit nenáviděné potomky sovětských vojáků. Podle The Guardian a redaktorky Dalya Alberge si lékařka Madeleine do svého deníku poznamenala: "Bylo jich 25. 15 bylo Rusy znásilněno a zabito, 10 přeživších bylo znásilněno, někteří 42krát, někteří 35 nebo 50krát, každá...Pět z nich bylo těhotných. Přišli se zeptat na moji radu a nenápadně se ptaly na potraty."

Viděla toho však už hodně a znásilněné polské a slezské ženy sovětskými vojáky bohužel nebyly žádnou vzácností. Odešla tedy s jednou řádovou sestrou do odlehlého kláštera, kde potkala skupinku přeživších jeptišek. Matka představená byla nakažená od vojáků syfilidou. Bála se, že když se jejich tajemství prozradí, budou veřejně zostuzeny. Lékařka tedy přísahala, že nikomu nic neřekne. Psala si však deník, kterým se inspirovala také režisérka snímku nominovaného na Oskara.

Je to jen úryvek z hodnocení filmu

1942 Dokument Wehrmachtu naznačuje, že nacistické vedení uvažovalo o zavedení speciální politiky pro východní frontu, pomocí které by bylo možné identifikovat a prohlásit rasově německé odhadované 750 000 dětí narozených sexuálním kontaktem mezi německými vojáky a ruskými ženami (odhad považovaný za velmi konzervativní). (Bylo navrženo, aby do rodných listů kojenců a žen byla přidána prostřední jména Friedrich nebo Luise.) Ačkoli plán nebyl realizován, tyto dokumenty naznačují, že narození, která byla výsledkem znásilnění a jiných forem sexuálního kontaktu, byla považována za prospěšná , spíše zvyšováním „árijské“ rasy, než přidáním k nižší slovanské rase. Základní ideologie naznačuje, že německé znásilnění a další formy sexuálního kontaktu bude pravděpodobně třeba považovat za vyhovující větší vojenské strategii rasové a územní dominance. (Pascale R. Bos, „Feministky interpretující politiku válečného znásilnění: Berlín, 1945“; Jugoslávie, 1992–1993Journal of Women in Culture and Society , 2006, roč. 31, č. 4, s. 996-1025).

A co dělali dosud?

To si toho všimli až teď, 75 let po válce?

Doporučuji Rusku, aby se hlavně věnovalo masovým vraždám ruských civilistů v Leninově a Stalinově éře, kdy byly komunistickými zločinci povražděny miliony nevinných Rusů.

Jak se říká, každý by si měl nejdříve zamést před vlastním prahem.