Myslíte, že dohoda o omezení jaderného programu Íránu skutečně znemožní výrobu jaderné bomby?
Tyto dohody vždycky záleží na tom, co daný stát bude skutečně chtít dělat. Věřme, že Írán dospěl k tomu, že obohacování uranu na pět procent je dostačující pro jeho mírový jaderný program a že se toho bude držet. Není žádný způsob, jak mu technologie zcela odejmout.
Je tedy výsledná dohoda nejlepším možným řešením, kterého diplomati západních mocností mohli dosáhnout?
Dlouhá léta Írán intenzivně tvrdil, že potřebuje obohacovat na dvacet procent kvůli palivu pro výzkumný reaktor. Toto je tedy krok kupředu.
Dana Drábová Jaderná fyzička, od roku 1999 předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Vystudovala obor dozimetrie a aplikace ionizujícího záření na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské Českého vysokého učení technického v Praze. Poté pracovala v nynějším Státním zdravotním ústavu. Byla ředitelkou odboru havarijní připravenosti Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (1995-1996) a ředitelkou Státního ústavu radiační ochrany (1996-1999). V letech 2006-2009 předsedala asociaci západoevropských jaderných dozorů (WENRA). |
Dá se výsledek vyložit jako diplomatické vítězství Teheránu, jak tvrdí například izraelští představitelé?
V těchto jednáních nikdy není vítěz. Oni museli také hodně ustoupit a zapomenout na silná prohlášení svých předchůdců. Ten výsledek je ale kompromisní. Jednalo se původně o to, že Írán zásobu obohaceného uranu, kterou už má, vyveze do nějaké neutrální země a s obohacováním úplně skončí. Ničeho takového se ale nedosáhlo.
Který ústupek ze strany Íránu hodnotíte jako nejvýznamnější?
Právě tu hranici pěti procent, protože uran obohacený na pět procent se skutečně nedá použít pro výrobu zbrojního uranu. Mimochodem ani ten dvacetiprocentní, ale dostáváte se s ním přece jen už o hodný kus blíže zbrojnímu uranu.
Na kolik procent tedy musí být uran obohacený, aby mohl sloužit pro zbrojní účely?
Na 90 až 95 procent.
Jak daleko by podle vás Írán byl od výroby jaderné bomby, pokud by o ní skutečně usiloval?
Jedna věc je mít materiál, ten zbrojní uran, případně plutonium jako jadernou výbušninu. A druhá věc je mít bombu. K tomu, abyste zařízení přivedla do stavu, kdy bude fungovat jako bomba, je ještě dlouhá cesta.
Potřebujete spoustu součástek a velmi sofistikovanou elektroniku. A také nosiče, tedy rakety. Ty Írán má, protože souběžně s jaderným programem rozvíjí intenzivní program raket středního i dlouhého doletu. To vzbuzovalo možná větší znepokojení, než samotný jaderný program.
A kdybyste tedy měla časově odhadnout, za jak dlouho by byli Íránci schopní bombu vyvinout?
Kdyby o ni skutečně usilovali, tak už ji mají. Kdyby o ni začali usilovat teď se zařízeními, která mají, tak je to otázka několika roků.
Americký prezident Obama před časem uvedl, že by Íránu k výrobě jaderné bomby stačil rok.
Prezident Obama má od svých zdrojů jistě lepší informace než já. Ale já bych o tom spíše pochybovala. Jedna věc je, že by za rok mohl mít dostatek zbrojního uranu. Ale pokud chcete sestrojit jadernou zbraň, tak to nikdy nedokážete, aniž byste to nejprve zkušebně odpálila. To vidíme třeba na příkladu Severní Koreje.
Touto zkouškou teprve zjistíte, že to skutečně umíte. Zatím všechny země, ať už ty, co jsou členy jaderného klubu, nebo ty, které zbraň mají, ale členy toho uznávaného klubu nejsou, jako Indie a Pákistán, pokusný výbuch absolvovaly. Írán ani náhodou.
Síť, kterou má Organizace Smlouvy pro všeobecný zákaz jaderných zkoušek, toto zachytí velmi spolehlivě. Koneckonců my máme na svém území také jednu stanici z té sítě a korejské výbuchy jsme viděli.
Kontrolují se jen nahlášená zařízení. Hory ale schovají leccos
Írán slíbil, že ve svých reaktorech umožní denní inspekce Mezinárodní agentury pro atomovou bezpečnost. Je reálné, že tyto inspekce odhalí jakékoli porušení dohody?
Inspekce jsou velmi podstatný ústupek, pokud je Írán umožní na všech zařízeních. Kontroly jsou stoprocentní do míry, do jaké agentura o zařízeních ví.
Co se v Ženevě vyjednaloŠest velmocí v neděli v Ženevě podepsalo předběžnou dohodu s Íránem o jeho jaderném programu. Írán se zavázal k omezení některých částí tohoto programu výměnou za zmírnění sankcí. Slíbil, že zastaví obohacování uranu nad pět procent a že nebude zvyšovat ani zásoby uranu obohaceného na 3,5 procenta. Nemá instalovat další centrifugy na obohacování uranu, a to jakéhokoli typu, ani budovat další zařízení na obohacování uranu. Teherán dále souhlasí s rozsáhlými a soustavnými inspekcemi ve svých jaderných zařízeních (více o dohodě čtěte zde). |
Mohou existovat utajená pracoviště?
Írán měl řadu zařízení, která přiznal až ve chvíli, kdy byly jednoznačné důkazy ze satelitních snímků. To právě vyvolalo podezření. Pořád tam je možnost, že na povrchu není nic. Ty horské masivy v Íránu umožňují leccos.
Agenturní kontroly začínají tím, že stát poskytne kontrolorům seznam zařízení a činností, které tam probíhají. Vzorky jsou pouze pomocná verifikace, že to tak je. Jenže v mezinárodních vztazích se musíte spoléhat na dobrou vůli svého partnera. Jestliže Írán projevuje dobrou vůli, buďme rádi.
Nemůže tu dobrou vůli projevovat jen na oko?
To je možné. Ale pro mě změna, která nastala odchodem prezidenta Ahmadínežáda, je dost podstatná, protože to byli lidé z jeho okolí, kteří harašili zbraněmi. Ta rétorika se kompletně změnila. A další věc je, že možnosti a metody, které mají zpravodajské služby, jsou dnes nepředstavitelné.
Za půl roku budou jednání pokračovat. Pokud bude Írán stávající dohodu dodržovat, je možné, že se vztahy se západem zcela normalizují?
Můžeme v to jedině doufat. Situace se dnes změnila. Írán chce postupovat cestou vyjednávání. S vývojem bych tedy byla spokojená, více se určitě dosáhnout nedalo. Vzhledem k tomu, že to je velký hrdý stát s dlouhou historií, tak světové společenství nemůže čekat, že ustoupí úplně ve všem. Írán je velmi bohatá země s šedesáti miliony obyvatel, pokud by se stal dobrým partnerem světovému společenství, tak tím všichni jenom získají.
