První vzpomínka Nancy Ferero Eusseové na malou nenápadnou dívku je nejasná. Eusseová si pamatuje, jak se prohání v korunách stromů za jejich domem ve městě Cúcuta. "Bylo to zvláštní, věšela se po stromech, ale ne jako ostatní někde nízko, ale vysoko v korunách," vzpomíná Eusseová v rozhovoru pro server Daily Telegraph.
Nový přírůstek do rodiny Eusseových byl tichý, nenápadný a měl nekonečný smutek v očích. Dívenka byla dítě ulice, v minulosti adoptovaná rodinou, která ji nutila k otrocké práci. Spásou pro ni byla až adopce rodinou starostlivé Nancy. Když jí bylo deset let, začali jí říkat Luz Marina a ona se postupem času rozpovídala o své minulosti. A vyprávění to bylo ve všech ohledech strhující.
Luz se podle všeho narodila v roce 1950 v Kolumbii. Podle jejích matných vzpomínek ji unesli, bylo jí tehdy kolem čtyř let. Místní gang ji naložil do kufru auta a nebohou dívenku bůh ví proč po stovkách kilometrů nechal opuštěnou u cesty. Luz si to namířila do nedaleké džungle.
Žila jako opice
Tam začala žít obklopena tlupou opic. Od nich se naučila, jak v drsných podmínkách přežít. Imitovala jejich chování a jedla to, co ony. Osud ji pak zavedl do blízkosti tamní indiánské vesnice. Její obyvatele však její blízkost netěšila, na malou dívenku házeli kameny, kdykoliv se přiblížila k vesnici. Luz tak musela čekat na noc, kdy podnikala výpravy do vesnice, odkud odnášela odpadky, které jí sloužily jako potrava.
Takovým způsobem se životem protloukala více než dva roky až do té doby, než jednoho dne spatřila skupinku lovců. Rozeběhla se k nim a jedné z žen se křečovitě chytila za nohu. Žena se s hrůzou podívala dolů na blátem zašpiněný dětský obličej. Lovci Luz naložili do svého vozu a vydali se směrem k městu Cúcuta. Dívka ale se strachem po několika minutách utekla.
Luz se tak dostala do blízkosti většího města, kde následně žila ve skupince dalších dětí bez domova. Když už to vypadalo, že se dočká světlých zítřků, osud jí uštědřil další ránu. Na první pohled milující rodina, která tehdy osmiletou Luz vzala pod svá křídla, si z nebohé dívky udělala otroka. Nekonečná práce měla být poslední temným místem jejího života.
Po otroctví přišla spása
Do děje totiž přišla rodina Eusseových, která malou Luz adoptovala a poslala ji do Bogoty ke svým příbuzným Maríe a Amadeovi. Tam konečně zažila normální dětství a následně zde pracovala více než deset let jako dětská pečovatelka. Jedna z jejích adoptivních sester si za muže vzala majitele textilních závodů, což mělo v blízké budoucnosti zasáhnout i do života Luz.
Po obchodních neúspěších se totiž celá rodina rozhodla odstěhovat do Velké Británie. Rodina ale záhy zakusila těžké finanční problémy, které donutily hlavu rodiny k návratu do Kolumbie. Luz spolu s několika dalšími sestrami ve Velké Británii zůstala a snažila se dokončit školu.
Štěstí se nakonec na Luz Marinu přeci jen usmálo. Zamilovala se do místního varhaníka Johna Chapmana, a i přesto, že v té době neznali řeč toho druhého, se v roce 1979 vzali. O rok později se jim narodila dcera Joanna, za tři roky pak na svět přišla Vanessa.
Minulosti se už nebojí
Luz Marine, nyní hrdě nosící příjmení Chapmanová, se pomalu začala učit anglicky, nezapomínala však ani na svou minulost. Svým dcerám ve španělštině vyprávěla příběhy ze svého dětství, a dokonce jim názorně předvedla, jak správně šplhat po stromech a holýma rukama lovit divokou zvěř.
Luz naplno přijala nový životní styl, nejprve se stala kuchařkou, následně pak zasvětila život povolání vychovatelky ve školce. Aktivně se angažuje také v charitativní činnosti. Na svou minulost nevzpomíná se smutkem v očích, takový je prý život a lidé by ho měli brát takový, jaký je.
