Pro čtyři stovky lidí v pracovně-výcvikovém táboře číslo 607 začíná každý den stejně. Ve čtyři hodiny ráno se rozhouká siréna a vyžene je z ubikací na nástup. Až skončí letošní zemědělská sezóna, budou si moci dvě hodiny přispat. Hned po budíčku se každopádně musí rozdělit do pracovních čet a vyrazit vstříc celodenní dřině.
Kimovy táborySeverní Korea provozuje hned několik typů trestaneckých táborů. Politicky „nespolehliví“ občané končí i s širokým příbuzenstvem v koncentračních táborech, kde do smrti tvrdě pracují. Organizace Human Rights Watch upozornila také na existenci pracovně-výcvikových táborů, kde si kratší tresty odpykávají třeba Severokorejci, kteří bez povolení cestovali. Podobné menší tábory fungují v každém okrese. O existenci speciálních táborů pro vojenský personál se HRW poprvé dozvěděla v roce 1998 od bývalého pohraničníka, který podle svých slov strávil sedm měsíců v Táboře 606. Již v minulosti upozornila, že fungují právě v Jižním Pchjonganu. |
„Občas se stane, že někdo už během ranních prací zkolabuje kvůli hladu nebo anémii,“ vzpomíná pro server DailyNK.com jeden z bývalých vězňů. Pod podmínkou anonymity popsal, jak vypadá život za ostnatým drátem a pod neustálým dohledem bachařů na strážních věžích.
Tábor 607 nepatří mezi typické severokorejské lágry, kam se zavírají političtí vězni spolu s příbuznými až do třetího pokolení. V hornaté provincii Jižní Pchjongan vězní Kim Čong-unova armáda své vojáky, kteří se dopustili méně závažných přečinů. Na rozdíl od trestanců v běžných pracovních táborech mají naději na propuštění, většinou odejdou během dvou let.
Kdo nemá na úplatek, skončí v dolech
O to intenzivnější je pracovní nasazení a vymývání mozků. Brány tábora musí opouštět „napravení“ pracanti bezmezně milující vůdce.
Hned od rána proto začínají převážet na trakaři hromady písku, plít záhony a sbírat kamení. Skupiny muklů se během rána prostřídají u snídaně a hromadně se osprchují.
Pak trestanci nastupují ke svému hlavnímu zaměstnání. Část z nich odchází pracovat na přísně střežená pole, v hornatém terénu obhospodařují desítky hektarů půdy. Další míří kácet stromy do nedalekých lesů, nejtěžší práce však na vězně čeká v okolních dolech.
„Pěstování zeleniny a péče o dobytek jsou mezi trestanci velmi žádané, protože nejde o tak namáhavou práci. Nechat se zařadit do jedné z těchto dvou skupin je však obtížné, jsou k tomu potřeba velmi dobré kontakty nebo závratně vysoký úplatek,“ popisuje bývalý obyvatel tábora. Malá skupina dřevorubců, které dozorci rekrutují z řad nejvýkonnějších horníků a zemědělců, má zase v lesích určitou šanci dostat se nepozorovaně do styku s místními vesničany.
Maso jen na Kimovy narozeniny, nebo když pojde kráva
„Když se vězni po celodenní tvrdé práci vracejí do tábora, dozorci jim důkladně prohledají kapsy. Nemohou si přinést ani jediný kámen, aby ho nemohli použít ke spáchání sebevraždy,“ líčí někdejší trestanec. Personál tábora večer všechny pracanty přepočítá podle seznamu. Pokud někdo chybí, v táboře je vyhlášen poplach. Desítky strážců z okolních polí pak pročešou celou horskou oblast.
Tábory větší než Osvětim |
Jídelní lístek se v táboře takřka nemění. Každý z obyvatel dostane misku rýže s kukuřicí, případně polévku z bílé ředkve. Pouze na dubnový den Slunce, kdy Severokorejci slaví narozeniny „věčného prezidenta“ Kim Ir-sena, je připravena sváteční tabule s hovězím masem.
Kousky hovězího vězňům táboroví kuchaři naporcují ještě tehdy, když některá z chovných krav onemocní a pojde.
„Během mého pobytu se jednou stalo, že jsem celý týden dostával jen brambory,“ vzpomíná bývalý trestanec na další obměnu večerní nabídky. Potřebnou energii na další den těžké práce z oficiálních přídělů prý není šance načerpat. Velká část jeho spoluvězňů by údajně nejspíš zemřela hlady, kdyby jim ze svých už tak nuzných zásob nenosili jídlo příbuzní.
Bez lásky ke Kimovi se z tábora nehnete
„Práce a tvrdá disciplína se snáší těžce, ale všechno to bledne ve srovnání s neutichajícím a krutým hladem, na který si vzpomínám. Když mladí kluci dostanou hrstku rýže a třináct hodin denně dřou v dolech nebo na farmách, zdá se vám, jako kdyby se nebe i země kolem vás točily. Jako kdybyste byli neustále na pokraji mdlob,“ líčí někdejší vězeň.
Do KLDR přijela někdejší první dáma SouluNa soukromou návštěvu KLDR se vydala někdejší první dáma Jižní Koreje I He-ho, vdova po prezidentovi Kim Te-džungovi. Její manžel Soulu vládl v letech 1998 až 2003. Na přelomu tisíciletí vedl mezikorejské mírové rozhovory, za což tentýž rok dostal Nobelovu cenu za mír. Jeho setkání s tehdejším severokorejským vůdcem Kim Čong-ilem vedlo k dočasnému oteplení vztahů mezi Severní a Jižní Koreou. "I vyslovila naději, že obě Koreje mohou utišit bolest a rány ze 70 let trvajícího korejského rozdělení a podporovat usmíření a spolupráci," uvedl mluvčí Kim Te-džungova mírového centra, které návštěvu bývalé první dámy organizuje. |
Příbuzní trestanců mohou do tábora zavítat jednou za měsíc. Jde o jednu z mála výhod, kterou mají vojáci z Tábora 607 oproti vězňům z ostatních lágrů, jejichž rodiny obvykle stihl stejný trest jako samotné hříšníky.
Přinesou-li svému vězněnému bližnímu nějakou rýži nebo kukuřici navíc, trestanec si ji může sníst během zvláštní přestávky a často se prý podělí i s kolegy, které tak mnohdy zachrání před vyhladověním.
Návštěvníci, kteří vážili dlouhou cestu do hor Jižního Pchjonganu, mohou se svými blízkými mluvit předepsaných deset minut. Když čas vyprší, o případném prodloužení návštěvy rozhoduje finanční obnos nabídnutý šéfovi dozorců.
Hlavním cílem tábora však není nechat neposlušné vojáky zemřít hlady. Trestanci tráví několik hodin denně na „lekcích loajality“, kde sborově zpívají písně oslavující Kim Ir-sena i jeho potomky. Personál tábora se ze všech sil snaží vymýtit z jejich mysli všechno, co by ohrožovalo jejich lásku k Pchjongjangu a Korejské straně práce.
Brány pracovně-výcvikového tábora může opustit jen vzorný voják, který sní o jediném: Oddaně sloužit Kim Čong-unovi v boji proti jižním sousedům i imperialistům ze Západu.
