Pod tíhou olověné vesty, která ho měla před radiací ochránit, se Volkozub skoro nemohl pohnout, když se chystal na svůj první let nad černobylským reaktorem po katastrofě v roce 1986. Vzpomínky na nehodu mu i po letech vhání slzy do očí, napsala agentura Reuters.
Volkozub byl součástí čtyřčlenného týmu sestávajícího ze dvou pilotů, technika a vědce. Po havárii je vyslali na místo měřit teplotu a složení plynů. Letos před blížícím se výročím události ji pilot označil za „tragédii planetárních rozměrů“.
Také si připomenul, jak s účastí na misi souhlasil s vědomím, že ohrozí jeho život. „Z nějakého důvodu bych se cítil špatně, kdyby se tam někomu něco stalo a já u toho nebyl. Proto jsem se rozhodl okamžitě,“ řekl.
Po provedení tří letů, které trvaly celkem 19 minut a 40 sekund, byly jeho hodnoty radiace tak vysoké, že ji dozimetry měly problém změřit.
Kvůli ozáření se Volkozub musel po akci vzdát své helikoptéry Mi-8. Pohřbili ji na tzv. hřbitově pro vyřazené vybavení. „Když jsem to místo opouštěl, byl jsem velmi smutný. Měl jsem pocit, že mě vrtulník nezklamal, a přesto jsem ho musel vyřadit,“ vzpomíná na neradostný zážitek.
OBRAZEM: Na lovu vlků u Černobylu. Místní zužitkují i jejich srdce |
Hned po jeho třetím letu 10. května 1986 ho poslali do Moskvy na lékařské testy. Volkozub vzpomínal, jak k němu sestry strkaly jídlo dlouhou tyčí, protože se obávaly přímého kontaktu kvůli kontaminaci.
Později obdržel za své činy ocenění Hrdina Ukrajiny. Přes riziko nemoci z ozáření se pilot dožil požehnaného věku a v současnosti dohlíží na testovací piloty pro leteckého konstruktéra Antonov.
Výbuch čtvrtého reaktoru při bezpečnostním testu jaderné elektrárny v Černobylu 26. dubna 1986 způsobil bezprostředně smrt tuctů lidí. Zároveň vypustil nad většinu Evropy radioaktivní mrak. Desítky tisíc lidí musely následně z místa uprchnout, počet lidí zasažených nemocemi spojenými s ozářením, například rakovinou, dodnes nelze určit přesně.
