Důvod strastiplné cesty je prostý. Ve východní Barmě kvůli desítky let trvající občanské válce mezi etniky a barmskou armádou takřka úplně chybí lékaři a nemocnice. Zdejší zdravotní péče je druhá nejhorší na světě, hůř už je na tom jen Sierra Leone.
Na kliniku Mae Tao přicházejí lidé v každém věku, za lékařskou pomocí putují leckdy i stovky kilometrů barmskou džunglí.
KLINIKA
|
Na začátku bylo pár nástrojů a hrnec na rýži
"V těchto místech stávala původní nemocnice," ukazuje mi průvodce Ko Hwe na hromádku sutin, kde celý příběh kliniky v roce 1989 začal. Právě tady ve skromném dřevěném domu si zakladatelka kliniky Cynthia Maung poprvé vybalila ze svého proutěného batohu pár chirurgických nástrojů, vyvařila je v hrnci na rýži a začala léčit.
Mladá lékařka se sama zapojila do studentského hnutí a v září 1988 musela utéct před běsněním barmské junty, při kterém zemřelo přes tři tisíce lidí. Už na útěku ošetřila desítky lidí a na začátku roku 1989 doputovala do Mae Sotu. "Ani mě nenapadlo, že tady zůstanu přes dvacet let," vzpomíná Cynthia Maung na těžké začátky.
Čekání na registraci si lidé krátí sledováním televize.
V prvních měsících pomáhala se skromným vybavením především zraněným studentům, kteří utekli za svobodou. Dnes přichází polovina pacientů z oblasti bojů ve východní Barmě a druhou polovinu tvoří uprchlíci, kteří utekli ať už za prací nebo za svobodou do Thajska.
Na nádvoří se mezi sebou proplétají kmeti, kteří mají ve vráskách vepsaná léta utrpení, i sotva narozené děti. "Toto není jen klinika, je to také vesnice," říká často o nemocnici Cynthia Maung, který byla nominovaná na Nobelovu cenu míru a na klinice už hostila i někdejší první dámu Lauru Bushovou.
Od registrace na ambulanci a rovnou na oddělení
Aby se člověk stal obyvatelem vesnice zvané Mae Tao, musí se po příchodu na kliniku zaregistrovat. U okénka je fronta, ale lidé trpělivě vyčkávají a krátí si chvíli sledováním televize, kde právě dokola běží zprávy o propuštění Aung Schan Su Ťij.
Barmánec bez nohy si přišel na kliniku Mae Tao pro pomoc.
Na klinice Mae Tao se denně narodí sedm dětí.
Když se na ně přijde řada, dostanou číslo, které je provází po celou dobu léčby. Už tady se řeší první problémy spojené s léčbou uprchlíků, kteří jsou v Thajsku většinou nelegálně - udávají schválně vymyšlené jméno i adresu a často neznají své datum narození.
Od registrace vedou první kroky na ambulance, kde lékaři stanoví další léčbu. "Je tu šest ambulancí a v každé slouží dva lékaři. Při velkém návalu berou i dva pacienty naráz," vysvětluje Ko Hwe. Teď je tu lidí méně, protože boje mezi barmskou a etnickou armádou zpřísnily režim na hranici.
Podle krevních testů v laboratoři poznají HIV, malárii i další infekce.
Z ambulancí už pacienti míří na jednotlivá oddělení nebo pouze k výdeji léků. Tady vždy pracují tři až čtyři lidé, kteří hovoří jazyky různých etnik. Pacientům vysvětlí, jak léky užívat. Vzhledem k velké negramotnosti jsou medikamenty zároveň připravené ve speciálních obalech s názornými obrázky, jak a kdy lék brát.
Hned vedle registrace je jedna z nejdůležitějších místností nemocnice - laboratoř. Odborníci tu umí krom jiného rozpoznat malárii a HIV, které jsou největšími problémy příchozích pacientů. Trochu stranou je dílna, kde se vyrábí protézy pro lidi, kteří přišli o roku nebo nohu.
Mladíkovi utrhla mina nohu, vyrobí mu novou
Pětadevadesát procent klientů přichází z Barmy a sedmnáct z každých dvaceti pacientů zmrzačily miny, které barmská armáda pokládá na stezky nebo do vesnic, které předtím vypálila. Na židli tu zrovna trpělivě sedí mladík, který přišel o nohu a odborníci mu vyrábějí protézu na míru.
Od registrace (vlevo) míří pacienti do ambulancí (vpravo) a pak často k výdeji léků (uprostřed).
"Tyto lidi potom trénujeme, jak s novou náhradou chodit," vysvětluje Ko Hwe. Psychologové zase lidem pomáhají vyrovnat se s novou realitou duševně. Za chvíli s průvodcem míříme k oddělení, kde lidé po zákroku doléčují svá zranění. Na jednoduchých postelích tu odpočívá pár pacientů.
Hlad a nedostatek potravin je ve východní Barmě jedním z největších problému, a tak se klinika drží pravidla, že každý, kdo sem vstoupí, nesmí odejít hladový. Výdejová okénka ve zdejší jídelně ročně odbaví sto tisíc strávníků.
Barmánec přišel o nohu při výbuchu armádní miny, na klinice mu vyrobí protézu.
Za jídelnou se právě buduje nové oddělení pro matky s dětmi. Zatímco v roce 1990 pomoc nemocnice vyhledalo šest těhotných žen, loni už to bylo přes 2 500 nastávajících matek. "Každý den se nám tu narodí v průměru sedm dětí," chlubí se Ko Hwe.
Ročně ale také přibude deset opuštěných dětí. Matky buď zemřou při porodu anebo si dítě do bojových zón v džungli prostě nemohou vzít. Po pár měsících intenzivní lékařské péče se pro ně hledá v barmské komunitě vhodné útočiště.
I jeden uprchlík může změnit svět
Jen pár kroků od hlavního prostranství má sídlo oční a zubní ambulance. Hned vedle je knihovna. Mezi pěti tisíci knihami tu najdete vše od medicínských knih přes texty o lidských právech a politice až k milostným příběhům a novelám. "Každý den se sem přijde vzdělávat nebo odreagovat sto čtenářů," říká Ko Hwe.
Na lůžkách v klinice Mae Tao pacienti doléčují svá zranění.
Jídelnou denně projdou stovky strávníků.
Pomalu se vracíme k ruině, kde to všechno před 21 lety začalo. Cestou míjíme tabuli s dlouhou řadou dárců kliniky a také nástěnku s oceněními, které doktorka Cynthie, jak jí tady všichni říkají, dostala. Obojí je jasným důkazem, že i jeden uprchlík může změnit svět.
