„Já tam byla jen jednou, tam nechodí ani policie,“ zněly první reakce, které jsme vyslechli, když jsme se po příjezdu do Bruselu ptali místních na předměstské čtvrti Molenbeek a Schaerbeek.
Pokud ale nejste místní, nemáte přitom ani šanci pochytit, že do nebezpečného sousedství vjíždíte. Široké ulice, cihlové rodinné domky, otevřené obchody s čerstvým ovocem ob dva bloky. Takhle vypadá běžná belgická čtvrť a ani ženy zahalené v hidžábech nejsou jinde výjimkou.
Snad jen nervozita místních je tu na první pohled zřetelná. Šestačtyřicetiletá žena, která se představuje jako Véronique, se zpočátku zdráhá o svém domově mluvit. Žije tu už pět let a když se jí ptáme na špatné zkušenosti s přistěhovalci, bez zaváhání kývá. „Prošli jste hlavní ulicí? Tam se srocujou ti mladí, celý den nic nedělají, zůstávají do noci venku a pokřikují na dívky,“ popisuje denní realitu života v Molenbeeku.
Dobrou pověst u místních nemají obě čtvrti už delší dobu, bydlí v nich převážně imigranti z Alžírska a Maroka, práci tu nemá zhruba třetina obyvatel, drobná kriminalita je na denním pořádku... Od minulého roku zná ale tyhle dva rýmující se názvy celá Evropa. O bruselských no-go zonách se začalo mluvit jako o líhni teroristů.
Véronique se ale v Molenbeeku nebojí. Sama od sebe se pouští do vysvětlování, že je situace pochopitelná. Mladíci podle ní nemají žádnou budoucnost, jsou chudí, bez vzdělání a šance si najít práci. „Nic dobrého je nečeká, tak je pochopitelné, že to vrací světu takhle,“ shrnuje lakonicky.
Jen co za sebou zabouchne vstupní dveře do domku z neomítnutých pálených cihel, vydáváme se do epicentra Molenbeeku, kde podle ní dochází ke konfliktům nejčastěji. U hlavní třídy postává auto plné rozjařených mužů.
Podle místních dobrá adresa
Po příchodu nám dochází, co všechny tak rozesmálo. Vyměňují si mezi sebou ubalený joint a vesele mávají, ať jdeme k nim. Náladu diskutovat s námi má ale jen Maročan Abdul. Tvrdí rozhodně, že tohle je nevinná zábava a všichni jeho kamarádi jsou zaměstnaní.
Teroristická síť, která se v Molenbeeku formuje, je podle něj jen přefouknutá mediální bublina. „Jsou tu slušné rodiny a tohle je dobrá čtvrť,“ tvrdí.
V kontrastu s touhle nezdravě veselou skupinkou přichází po chodníku muslimská rodina. Žena s námi mluvit nechce, ale otec ochotně pózuje s dětmi a postupně je představuje. Je mu jasné, proč jsme tady a o čem se chceme bavit. „Pro mě je islám náboženstvím míru. Teroristé nejsou moji lidé,“ zvážní.
Strach máme stejný jako vy, tvrdí obyvatelé Molenbeeku
Při povídání s každým muslimem ten den nakonec dojdeme na citlivé téma islám a terorismus. Alžírský taxikář Samir, který nás veze Bruselem, se rozčílí tak, že pouští volant a vyhazuje rukama do vzduchu, naštěstí je brzo ráno a ulice Bruselu jsou prázdné. „Tyhle lidi, to jsou zvířata. Je jim jedno, koho zabijí, děti, ženy, křesťany nebo muslimy, chtějí jen vraždit,“ vykřikuje.
Teror v BruseluÚTOKY: Atentátníci zabili tři desítky lidí SVĚDCI: Všude byla krev a trosky LETIŠTĚ: K přepážce se dostane kdokoliv EXPERT: Útoky byly dlouho plánované PACHATELÉ: Bratři kriminálníci TECHNET: Hrozba teroru je jako loterie REPORTÁŽ: Prázdný Brusel a vafle |
Je jasné, proč se mu otázka příčí, v Bruselu žije už třináct let, má práci a s manželkou tu vychovává svého malého synka. Ve středu ho po dlouhém váhání poslal do školky. I proto, že přímo proti ní sídlí policejní stanice.
Pochopitelně, že ho v takové situaci naštve každá poznámka, která dává do souvislosti teroristy s jeho vyznáním.
To sedmatřicetiletý prodavač zeleniny Fikri nám otázku bez zaváhání vrací. „Terorismus nemá žádné náboženství, nepochází z žádné země. Vzpomínáte na Breivika? Zabil 77 lidí,“ oponuje a jedním dechem dodává, že v Molenbeeku se nebojí. Strach mu nahánějí spíš extrémistické skupiny, které se dostávají do evropských vlád.
A když už se dostal k politice, zkouší nám lámanou anglo-francouzštinou vysvětlit, co je příčinou toho, že je Brusel považován za teroristické podhoubí Evropy. „Vždyť Belgičané se neshodnou ani mezi sebou, jak se mají spojit proti teroristům?“ namítá. „To máte federální vládu, vlámskou, valonskou...“ vypočítává na prstech. Všechny tyhle instituce mají vlastní bezpečnostní složky, které spolu pořádně nespolupracují, není divu, že se něco takového stalo,“ shrnuje trochu rezignovaně.
Po rozhovoru se znovu začítá do malé knížečky, kterou svíral celou dobu v ruce. V koránu v nachových deskách se zrovna dostal k šedesáté osmé súře. „A zvolali: Sláva budiž Pánu našemu, vždyť vskutku jsme nespravedliví byli. A vzájemně si výčitky činili...“
Svatba v kontrastu útoků
I ve čtvrti Schaerbeek, odkud se podle policie v úterý vydala trojice útočníků taxikem na svou vražednou misi, panuje ve středu poklidná atmosféra. Po policejních raziích, které tu před pár hodinami probíhaly, už není ani stopy.
Fotogalerie    |
Z neobvyklé přítomnosti zvědavých novinářů jsou však místní přeci jen nesví. „Novináři? Z České republiky? Pojďte na čaj,“ zve nás postarší Turek do své kavárny, zatímco téměř celé mužské osazenstvo kavárny se při pohledu na fotoaparát naopak přesouvá ven.
Na ulici se po chvíli dáváme do reči s prošedivělým mužem v obleku, z něhož se vyklube místostarosta Schaerbeeku Sadik Koksal. Čtvrť podle něho nelze považovat za no-go zónu. Tedy místo, kterému je lepší se vyhnout. „Já bydlím tady hned za rohem. Nikdy tu nedošlo k žádným útokům, žijeme tu celkem poklidně. Je pravda, že tito lidé - teroristé - tu zřejmě bydleli. Ale žádný každodenní strach tu nepociťujeme,“ říká Koksal (rozhovor s místostarostou najdete zde).
Po chvíli se s námi loučí, spěchá totiž na radnici, kde se koná svatba a on má roli oddávajícího. „Přijďte se podívat,“ loučí se. Radnice je skutečně bez problémů přístupná, u vchodu pouze strážník v rychlosti prohlíží tašky příchozích.
To, že v Schaerbeeku žije velká muslimská komunita, je evidentní. Na každém kroku potkáváme ženy s hidžáby. Také nevěsta je zahalena ve stylovém bílém závoji. Ona i její nastávající jsou Turci. Svatebčané se usmívají, novinářští vetřelci jim nevadí. Na tom, co o nich tvrdí svět okolo, nezáleží, aspoň dnes ne.
