Na konci roku 1993 se na jihu Mexika už několik týdnů proslýchalo, že domorodí vesničané dávají dohromady povstaleckou armádu. Indiánům z Chiapasu, jednoho z nejchudších regionů Mexika, už došla trpělivost s vládou, která jejich požadavky a protesty léta přehlížela. Chtěli si vymoci právo na půdu, bydlení, zdravotní péči, práci a vzdělání.
V jejich boji jim byl vzorem Emiliano Zapata, hrdina mexické revoluce z roku 1910, podle kterého si také zvolili své jméno: Zapatova armáda národního osvobození (EZLN). Svoji ofenzivu naplánovali na první den roku 1994, kdy vstoupila v platnost Severoamerická dohoda o volném obchodu.
Charismatický vůdce povstalců známý pouze jako Subcomandante Marcos smlouvu, která omezovala celní bariéry mezi USA, Mexikem a Kanadou, označil za "úmrtní list" pro domorodé zemědělce. Rolníci z Chiapasu se právem obávali, že nedokážou konkurovat přílivu levného amerického zboží a propast mezi bohatými a chudými se ještě prohloubí.
Krátký boj
Subcomandante Marcos na Nový rok vyhlásil vládě válku a armáda maskovaných mayských farmářů obsadila šest měst na jihu Chiapasu. Revolucionáři zapálili několik policejních stanic a kasáren a ve městě San Cristobal de las Casas vypustili místní věznici.
Rebelie však neměla dlouhého trvání. Zprvu zaskočená armáda povstalce brzy vyhnala zpátky do džungle a katolická církev po dvou týdnech vyjednala příměří. Krátký konflikt si vyžádal 140 životů, především mezi povstalci.
Zatímco vláda vyhrála bitvu zbraní, zapatisté slavili velké úspěchy na poli propagandy. Pro šíření svých myšlenek sestávajících z marxismu, anarchismu a mayských tradic jasnozřivě vsadili na internet, který byl v té době ještě v plenkách.
Záhy získali sympatie levice po celém světě, jejich boj vzala za svůj i kalifornská kapela Rage Against The Machine, idol všech gymnaziálních levičáků. Zapatisté dodnes inspirují antikapitalistická hnutí jako Occupy Wall Street nebo španělské Indignados.
Někdejší povstalci se časem zřekli ozbrojeného odporu a v boji za svá práva pokračují nenásilnými prostředky. Žijí v izolovaných vesničkách položených v nepřístupných horách, které nazývají caracoles - španělsky "šneci". Jejich obyvatelé jsou vůči vnějšímu světu nedůvěřiví a opatrní, novináře mezi sebe pouštějí jen po důkladném výslechu a před fotoaparátem nikdy nesundavají kukly.
Revolucionářská vesnice
Jednou z takových vesniček je i Oventic, kam se podařilo proniknout reportérovi stanice al-Džazíra. "Vstoupili jste na povstalecké území zapatistů: zde rozhoduje lid, vláda musí poslouchat," hlásá cedule před bedlivě střeženým vjezdem do vesnice. Někdejší revolucionáři v ní zavedli vlastní systém nezávislý na centrálních úřadech.
Dřevěné domy zdobí pestrobarevné malby znázorňující Che Guevaru, Subcomandanta Marcose a hrdé mayské ženy, které v hnutí hrají důležitou úlohu. Muži pěstují kávu, kukuřici, chili a fazole. Většinu sklizně spotřebují místní, část se prodá a utržené peníze putují do společné kasy. Funguje zde nemocnice i škola, kde se žáci učí dějiny koloniálního útlaku, domorodé jazyky a základy zemědělství.
Nečetní návštěvníci, kteří do Oventicu zavítají, si v místním krámku mohou pořídit suvenýr s revoluční tématikou. Na prodej jsou hrnky, trička a magnety na lednice s portrétem Subcomandanta Marcose či znakem EZLN, rudou hvězdou na černém poli. Ani radikální antikapitalisté nepohrdnou, pokud si mohou na turistech přivydělat něco bokem.
Mladí odcházejí do měst
Revoluční hnutí však v posledních letech pomalu schází na úbytě. Děti nesdílejí utopistické ideály svých rodičů a stěhují se z caracoles do měst, protože od života čekají více než jen celodenní dřinu na políčku s fazolemi. Mexičany více zajímají ekonomické potíže jejich země a krvavá válka proti narkokartelům, boj mayských indiánů už není prioritou.
Subcomandante Marcos, který nikdy neodkládá svoji kuklu a dýmku, vyšel z džungle naposledy v roce 2006. V Chiapasu se však jeho myšlenky stále těší velké popularitě. Naposledy se to projevilo před rokem, kdy ulicemi několika měst v tichosti prošlo celkem 40 000 zapatistů.
