O děsivých zážitcích z Mariupolu i cesty za záchranou vypráví čtyřiatřicetiletá Evelina, její šestapadesátiletá matka Inna, desetiletý syn Damir a sestra Olena.
Média v posledních dnech ovládají fotky masakru v Buči – jak vnímáte situaci ze své perspektivy?
V Mariupolu nám zůstala spousta známých, o kterých nemáme zprávy a také třeba rodiče od Artura, kteří nemají sociální sítě. Nevíme nic. Buča má necelých 30 tisíc obyvatel a 26 km čtverečních, v Mariupolu žilo téměř půl milionu lidí na 166 km čtverečních. Hlavní ulice je v Mariupolu je posetá těly, je tam skoro 30 tisíc mrtvých. Máme pocit, že se na Mariupol zapomíná, přitom by se dalo ještě tolik lidí zachránit. Slyšíme o pojízdných krematoriích – ty mají Rusové proto, aby zničili důkazy. Z prachu nelze vyčíst, že jde o svázané dítě.
Nejhorší bylo slyšet výkřiky o pomoc, které občas zněly z ulice. Trvaly někdy i hodiny. A nemohli jsme pomoci, když na ně spadlo 12 pater.
