Jsou to dva roky, kdy prý na Plzeňsku z oblohy spadl velký kus ledu. Událost je to z hlediska meteoritů málo pravděpodobná, ale protože čert nikdy nespí a bylo léto, jel jsem. Ještě před tím tam byla televize. Z ledu už zbyl jen malý důlek, ale byli tam dva svědkové. Jeden z nich málo komunikativní, protože právě okopával zeleninu, druhý sečtělý a důvěryhodný muž. Ten měl kusy ledu uloženy v pultové mrazničce v garáži a vypověděl, že led o rozměru asi jednoho metru kubického přiletěl od jihovýchodu a dopadl šikmo. Informace byly dobře formulované možná proto, že jsem byl poslední z tazatelů, přede mnou tu již byla televize a novináři místních deníků. Podobný pád je podezřelý. Těleso by muselo mít velkou rychlost, aby dopadlo šikmo, jinak padá kolmo. Při šikmém pádu a velké rychlosti by měl vzniknout i kráter, řekněme alespoň desetimetrový. Vzal jsem kus ledu do termosky ochlazené tekutým dusíkem a v laboratoři led rozřízl diamantovou pilou, nechal rozpustit, přefiltroval, vodu a pevné součástky předal kolegům k analýze. Složení vody odpovídalo té, která vytéká z vodovodu. Měla vysoký obsah chloru a sodíku (35 miligramů sodíku v litru vody), a izotopické složení kyslíku stejné jako u povrchových vod Země. Kdybych měl formulovat velmi ostře svůj názor, pak někomu natekla voda z vodovodu do starší mrazničky, zmrzla a někdo ji vyklopil na louku. Ve vodě zůstaly zbytky čisticích prostředků z mrazničky (vápenec, zeolitové nerosty s chlorem) i kousíčky pájky, asi zbytky po pájení trubek vedoucích chladicí kapalinu nebo kontaktů přívodu elektřiny. Pravděpodobnost, že šlo o námrazu nebo o zmrazený odpad z letadla, je malá. Zpráva o nálezu "kosmického ledu" prolétla i zpravodajstvím, o analýzu byl zájem i za mořem. Rozeslal jsem bez komentáře výsledky po internetu. Odborný zájem okamžitě utichl, zato se ozvala, a ne jednou, japonská televizní společnost Keio, že voda kosmického ledu je stejná jako voda mořská. Asi pět e-mailových zpráv jsem potřeboval na to, abych vysvětlil, že rozdíl mezi 35 miligramy sodíku v litru vody z "kosmického ledu" a 35 gramy soli v litru mořské vody, je tisícinásobný. Asi jsem nepřesvědčil. Japonská televize dál pátrala po pádu a svědcích. Pád ledu s pozůstatky čisticích prášků a pájky, bez obsahu kosmických částic, lze označit za pohádku. Ale to nemohu. Svědek má totiž svoji pravdu pro veřejnost stvrzenou japonskou televizí. Doba je jiná, postmoderní. Veřejnost nemá ráda odborné autority, laická pozorování a tvrzení mají stejnou, ne-li větší hodnotu. Odborník ví, že zmrzlá voda z vodovodu zatím nikde z vesmíru nespadla, a že voda meteoritů vypadá úplně jinak. Laické veřejnosti však nelze upřít právo na její pravdu, a v demokratickém systému jí nelze upřít na základě této pravdy právo spolurozhodovat. V pravdě laické veřejnosti není pochyb, v názoru odborníka, byť sebefundovanějšího, však musí kus pochybnosti zůstat. Meteority, skla anebo voda z vesmíru jsou vlastně prkotiny. Zato střet názorů laické veřejnosti, odborníků a morálních či politických autorit má mnohem hlubší podstatu. Komu dát za pravdu, jedná-li se o strategické zbraně, geneticky modifikované rostliny, skladování radioaktivního odpadu anebo termonukleární fúzi?
Autor je geochemik, přednáší na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy
Autor je geochemik, přednáší na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy
