To důležitější se ale začalo dít až poté, kdy se vzbouřenečtí vojáci vzdali. Erdogan, který se dlouhodobě snaží nahradit demokratický politický systém režimem osobní moci, se rozhodl k bezprecedentnímu útoku na jakoukoli opozici. V situaci, kdy může kohokoli označit za protistátního spiklence, spustil vlnu zatýkání a propouštění, ve které bylo podle posledních údajů už uvězněno víc než deset tisíc údajných spiklenců a svou práci ztratilo padesát tisíc různých zaměstnanců státu, včetně policistů, soudců, učitelů a podobně.
PŘEHLEDNĚ: Zmařený pokus o vojenský puč v Turecku. Co vše o něm víme? |
Největší znepokojení to vyvolává v případě soudců, kteří by měli vytvářet protiváhu výkonné moci, a proto jejich existence nesmí být závislá na náladách vládnoucí skupiny.
Erdoganova čistka čím dál víc připomíná skutečný státní převrat, protože díky ní může turecký prezident zcela zvrátit dosavadní mocenskou rovnováhu mezi sekularisty a islamisty. První z nich se odvolávají na odkaz zakladatele moderního Turecka Mustafy Kemala Paši, který svého času svrhl sultána a později zrušil i sunnitský chalífát.
Snažil se modernizovat Turecko tím, že potlačoval význam islámu a místo něj naopak prosazoval evropské vlivy. Byl v tom tak úspěšný, že od svých spoluobčanů ve třicátých letech získal titul Atatürk, otec Turků. Nejvýznamnějším strážcem odkazu kemalistů je v Turecku tradičně armáda, jejíž důstojnický sbor je často vzdělán na západních školách.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Mezi islamisty v současnosti vidíme dva hlavní proudy. Jedno křídlo představují lidé podporující Fethullaha Gülena, jehož pojetí politického islámu není v zásadním rozporu se západními hodnotami. Sunnitský duchovní Gülen klade velký důraz na vzdělání a morální čistotu a podporuje toleranci vůči jiným náboženstvím, včetně křesťanství a židovství. Mimo jiné jednoznačně odsoudil útoky z 11. září 2001, které označil za „únos islámu“.
Hlavní islamistický proud současného Turecka ovšem představují příznivci prezidenta Erdogana sdružení ve straně APK. Ve srovnání s gülenisty jsou mnohem konzervativnější a protizápadní. Zrušili celou řadu Atatürkových opatření, včetně symbolického zákazu nošení islámského šátku pro univerzitní studentky a zaměstnankyně veřejného sektoru.
Erdoganův populismus se projevuje i v zahraniční politice. Například v roce 2010 vyslal k pásmu Gazy flotilu plavidel s pomocí pro Palestince. Protože lodě odmítly respektovat pokyny izraelské pohraniční stráže, došlo proti nim k silovému zásahu a zabití sedmi lidí na jejich palubách. Následující roztržka s Izraelem vedla k přerušení spolupráce mezi oběma zeměmi a byla jedním z důkazů postupného posunu Turecka mimo západní zahraničněpolitický proud.
Mezi oběma křídly islamistů se časem prohlubovaly rozpory, což vedlo i k odcizení jejich čelných představitelů. V roce 2013 vláda uzavřela řadu gülenistických škol a Erdoganovo APK naopak muselo čelit řadě obvinění z korupce, namířených nejprve proti řadě vysokých představitelů APK a později přímo proti Erdoganovi.
Od té doby jsme svědky nekončící řady problematických kroků tureckého vedení, jako bylo věznění nepohodlných novinářů, útoky na nezávislá média, volební podvody, zastrašování soudců a v neposlední řadě propouštění nepohodlných policistů a vojáků - a to ještě dlouho před neúspěšným pokusem o vojenský převrat.
Prohlubující se vztahy s Ruskem
Zavedení systému osobní Erdoganovy moci bude mít nevyhnutelný dopad nejen na tureckou vnitropolitickou situaci a jeho hospodářství, ale určitě ovlivní i turecké místo v systému mezinárodních vztahů.
KOMENTÁŘ: Zmařený puč odráží ústup turecké armády z politiky |
Prvním příkladem takového vývoje jsou vztahy s Ruskem. Ty se začaly zlepšovat už v týdnech předcházejících pokusu o vojenský převrat a v současnosti rychle nabírají úplně novou kvalitu. Jedním z důvodů může být i to, že Kreml podle nepotvrzených informací varoval Erdogana před vojenskou vzpourou ještě před jejím zahájením, a tím si získal jeho osobní vděčnost.
Kromě této osobní roviny má zlepšování vztahů mezi Moskvou a Ankarou i objektivní jádro. Roztržka s Tureckem byla vnímána jako chyba ruské strany mimo jiné proto, že Kremlu uzavřela možnost stavby různých produktovodů obcházejících území Pobaltí, Polska i Ukrajiny. Moskva se proto určitě pokusí obnovit jednání o stavbě ropovodu South Stream a podobných projektech, možná přibalí i nějakou výhodnou nabídku na stavbu jaderné elektrárny.
Ankara zase uvítá možnost obnovení svého potravinářského exportu do Ruské federace. Turečtí developeři se jistě budou snažit vrátit ke svým projektům v Moskvě i dalších ruských městech a turecká letoviska jistě ráda uvítají víc ruských turistů. Setkání prezidentů obou zemí, které se uskuteční 9. srpna 2016 v Petrohradu, naznačí, kam může sbližování obou zemí dojít.
Velkou změnu turecké zahraniční politiky můžeme očekávat také na Blízkém východě. Ankara, s armádou a zvláštními silami oslabenými čistkami z posledních týdnů, zde stojí před perspektivou boje hned s několika nepřátelskými skupinami najednou. S kurdskými partyzány v samotném Turecku, kurdskými jednotkami v Sýrii či Iráku, s Asadovými vojáky, podporovanými Moskvou a Teheránem, a v neposlední řadě se silami Islámského státu.
Erdoganův tým se proto může rozhodnout zmenšit počet nepřátel prostě tím, že oznámí další z kolotočů své zahraniční politiky a spolu s již probíhajícím oteplením vztahů s Moskvou najde i nový modus vivendi s oficiálním Damaškem. Tím by navíc zlepšil své vztahy i s Teheránem.
S velkou mírou jistoty můžeme předpokládat, že se významně zkomplikují vztahy Ankary s Washingtonem i Bruselem. Někteří členové Erdoganova kabinetu již obvinili Spojené státy z podpory vojenského převratu a ultimativně požadují vydání Fethullaha Gülena žijícího v americkém exilu. To je ovšem z pohledu Washingtonu nemožné, pokud Ankara nedodá soudně akceptovatelné důkazy o klerikově vině.
Ve vztahu k Evropě se zatím neobjevily žádné zásadní trhliny, ale turecké stížnosti na nedostatečnou podporu Erdogana a jeho vlády během vojenské vzpoury signalizují, že i vazby k Evropě se mohou stát pro turecké populisty přítěží. Jako příklad uveďme snahu turecké vlády o znovuzavedení trestu smrti, což by mohlo definitivně ukončit příběh turecké kandidatury členství v EU.
Pro Evropu je momentálně velmi důležité, aby Ankara dostála svým závazkům ohledně uprchlické viny, procházející jejím územím. Bude proto zajímavé sledovat, jak pečlivě dostojí Brusel svým vlastním finančním závazkům a jak daleko se unijní špičky odváží jít v kritice Erdoganových protidemokratických kroků. Zda rostoucí odcizení mezi Západem a Tureckem ohrozí i nejdůležitější vzájemnou politicko-bezpečnostní vazbu, členství Ankary v NATO, ukáže až čas. Důvody ke znepokojení jsou ale zřejmé.
Erdogana vítaly davy lidí, když se vrátil do Istanbulu během puče:
16. července 2016 |
