Když Turecko zbohatlo a začalo snít svůj otomanský sen o návratu světové role Turků, rozhodně si nositelé této myšlenky nepředstavovali všechny události, které tím na sebe země přivolá. Vstoupit mezi velké hráče světové politiky s sebou totiž přináší nejen ambice, ale i náklady a oběti za jejich naplnění.
Skutečná zkouška ohněm, tedy jestli jsou vaši voliči ochotni tyto oběti opakovaně přinášet, aniž by vás přestali volit, přichází až později. USA, Rusko či kdysi britské impérium už o tom vědí svoje. V den, kdy se sny ústředí začnou měnit na vaky plné mrtvých těl synů vašich voličů, tehdy jste se dotkli velikosti. Erdoganovo Turecko vstoupilo do této fáze testu.
Hynek Kmoníček Ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta České republiky. V letech 2001 až 2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, byl také českým velvyslancem v Indii nebo v Austrálii. |
Tři krvavé teroristické útoky v Ankaře a další dva v Istanbulu jen za posledních pět měsíců jsou účtenkou za znovu rozpoutaný konflikt s kurdskou PKK, který se zdál již zažehnán. To by se však Erdogan nesměl se svými ambicemi zamotat do občanské války v sousední Sýrii, kde se spolurozhoduje o příští existenci či neexistenci Kurdistánu.
Navíc příchod zatím 2,5 milionu uprchlíků ze Sýrie je účtenkou za nenaplněnou ambici sesadit v Damašku prezidenta Asada a vyměnit jeho režim za nějaký proturečtější a méně sekulární. Přítomnost elity světového džihádu a jejího mateřského podhoubí Muslimských bratrů už skoro v každé druhé istanbulské čajovně je zase účtenkou za snahu vrátit se ke sjednocující spirituální roli Turecka jakožto ochránce muslimské víry.
Zlato zpátky na hlínu
Konflikt s tzv. Islámským státem je účtenkou za spor, kdy Turecko chce být, byť zatím neoficiálně, právě oním chalífou, za něhož se mezitím prohlásil v Rakce doktor Bagdádí. A přitažlivost nedávno ještě tak úspěšné ekonomiky, která pomalu padá zpět do tureckého hospodářství, sebraly bouřlivé vody, do nichž Turecko po hlavě skočilo sestřelením ruské stíhačky. Následné sankce ze strany Ruska jsou účtenkou za iluzi, že se právě Turecko může chovat asertivněji než samy Spojené státy.
Ohlášení dalšího z příměří v Sýrii, tentokrát americkým a ruským ministrem zahraničí bez nějakého viditelného Turka na obrazovce, znamenalo dvě věci. Zaprvé, že do Turecka nepřijde z bojujícího Aleppa dalších až 400 tisíc možných uprchlíků. Zadruhé diplomatický políček zemi, která ztrácí schopnost vyjednávat vlastní zájmy u souseda, kterého původně chtěla politicky jaksi „poturčit“. Lavrovovo čerstvé oznámení, že Turecko nemá síly na to, vstoupit do syrského konfliktu vlastními pozemními vojsky, je potom účtenkou za pokus být větší, než jeden být může. Nechoď, chlapče, s pány na led, obzvláště ne s Rusem a Američanem dohromady.
Jediným zahraničněpolitickým úspěchem, kterým se tak Turecko může pochlubit, je dohoda s EU. Turci dokázali za dva měsíce „splnit“ neuvěřitelných 35 kritérií EU ze 72 nutných pro zavedení bezvízového styku se Schengenem. Jsou to tedy buďto nejvýkonnější byrokraté Evropy, nebo nejlepší diplomaté kontinentu. Anebo z toho nic není úplná pravda. Sázel bych na tu třetí možnost, protože po takovém úspěchu by jeden čekal cokoli jiného, než že v Turecku obratem odstoupí premiér.
Prezident Erdogan je kouzelnickým velmistrem politiky, který dokáže jediným pohybem ruky změnit hlínu ve zlato. Evropě to předvedl změnou zátěže uprchlíků v originální prostředek vývozu téže komodity, navíc ještě historicky „spřátelenému“ Řecku. Stejnou kartu následně použil v Bruselu k vyjednávání vůči EU se strategií tak orientálně brutální, že by se za ni nemusel stydět ani sám Čingischán.
Kurdové ukazující fotku tureckého prezidenta Erdogana během jednání Evropské rady v Bruselu. (7. 3. 2016)
Stále častěji se ovšem ukazuje, jak rychle se takto vzniklé zlato dokáže dalším pohybem turecké ruky měnit zpátky na hlínu. V dané chvíli je totiž čas jedinou komoditou, které Turecku v řádu dnů ubývá. Zatímco obětí za pokus o znovunalezení turecké velikosti přibývá, na druhé straně započítalo Turecko jediný konkrétní a pro své občany hmatatelný úspěch - bezvízový styk se Schengenem. Ten je ovšem na 90 dnů pobytu bez pracovního víza, a to pouze pro držitele biometrických pasů, které zatím země vydává jen výjimečně, než je příští rok standardně zavede. Navíc tedy vidíme, že k výslednému stavu, kdy turecký turista dojede do Schengenu bez víza, dochází jenom o šest měsíců dříve, než k tomu mělo stejně dojít koncem tohoto roku. To je samozřejmě něco zcela jiného než v Česku zlidovělá představa, že jsme takto milion uprchlíků do Evropy bez pasu a víza jenom vyměnili za milion Turků s pasem bez víza, ale se stejnou ambicí žít zde. Tak tomu prostě není.
Poučení z krizového, tedy z tureckého vývoje je pro Evropu - a tedy i pro nás v Česku, Schengenu a EU - celkem jasné.
S Tureckem se nedá prohrát, pokud prohrát nechcete. Třeba němečtí komici by o tom mohli vyprávět svoje, jak moc si musíte doma hrát na Erdogana, aby u vás Turecko mohlo vyhrát. Vyhrávat v jednání s Tureckem však znamená nikdy nespěchat, trvat si na svém a vždycky mít připravenu ještě alespoň jednu náhradní možnost s vědomím, že čas hraje spíše pro nás a že Evropa má v realitě nakonec vždycky více možností řešení, než bude mít Turecko.
Možná se v této příhodě skrývá i další, pro Čechy specifická lekce. Nesnažme se být ve světě větší, než nám naše přirozené limity nějak automaticky nabízejí. Cena za to je vždycky vyšší, než si chceme připustit a než jsme dnes ochotni platit.
