Pro někoho mohlo být vyhlášení referenda o přijetí podmínek věřitelů a eurozóny pro poskytnutí dalšího úvěru Řecko překvapením. Ale popravdě řečeno bylo vlastně překvapivé, jak dlouho se eurokomunista Alexis Tsipras, protože jeho Syriza je komunistická a extrémně levicová strana, choval relativně rozumně.
Stačilo, aby jen částečně naplnil programové cíle své strany a Řecko nejenže by nevyjednávalo o dalších úsporných opatřeních, ale zrušilo by dosavadní privatizace, znárodnilo, co se znárodnit dá, zavedlo by tak vysokou milionářskou daň, že by už žádní milionáři v Řecku nezbyli, duplo by na krk zahraničním investorům daleko drsněji než to dělá Viktor Orbán v Maďarsku.
A mohlo také hned po volbách, které Tsiprasova strana vyhrála, vystoupit ze Severoatlantické aliance - podle programu strany „nepotřebného paktu“ v čele s extrémní levicí tak nenáviděnými Spojenými státy.
Jiný komunista?
Nic z toho se nestalo. Dokonce i do Moskvy nejezdil Tsipras tak často, jak by se na šéfa komunistické strany slušelo a na unijních summitech neblokoval dokonce ani sankce proti Rusku a jeho agresorskému chování. Tsipras a jeho lidé se prostě snažili v minulých měsících dokázat, že přestože mají ve svém znaku i rudou vlajku, jsou jiní komunisté. A že s nimi - s „eurokomunisty“ - se může Evropská unie normálně bavit a řecký kapitalismus, nebo chcete-li sociálně-tržní ekonomika, normálně fungovat.
Jenže mantinely dané reálnou ekonomickou situací Řecka, oslabeného pěti lety úsporné léčby, a také trpělivostí zemí eurozóny, kteří extrémně drahou řeckou léčbu platí, byli i pro eurokomunistu Tsiprase příliš úzké. Nad předponou „euro“ zvítězila ta komunistická část a dnes, půl roku po volbách, vede premiér Řecko revoluční cestou protievropského referenda někam do neznáma. A ani on sám zřejmě neví kam.
Referendum jako šance?
Na rozdíl od československého vítězného února roku 1948 však Řekové dostanou ještě šanci si o své budoucnosti rozhodnout v referendu, které, zdá se, proběhne ještě podle všech demokratických standardů. A není bez šance, pokud si uvědomíme, že Syriza zvítězila ve volbách na konci ledna letošního roku se šestatřiceti procenty hlasů.
Velká část Řeků, kteří ji volili, pro ni navíc nehlasovala proto, aby Řecko odešlo z eurozóny, o Evropské unii či NATO nemluvě. Hlasovali pro změnu dosavadního úsporného programu v něco lidštějšího, v něco, co by jim po letech tvrdého šetření vrátilo šanci na to, že někdy v dohledné době bude líp.
Řeky, kteří budou mít odvahu se v neděli postavit proti dosavadní vládě, kteří budou hlasovat za setrvání v eurozóně a tím i za plnohodnotnou roli Řecka v Evropské unii, bychom měli podpořit.
Neznamená to ustoupit Tsiprasovi, který padl do léčky svého předvolebního populismu, kterou si sám nastražil. Tsipras by měl po prohraném referendu, v němž se postavil proti Evropské unii, skončit. Skončit by měl i Tsiprasův experiment, který byl od počátku postaven na lžích a slibech, které nebylo možné splnit.
Řeky a Řecko však bude třeba stále našimi společnými silami zachraňovat a zachránit. Silami nejen eurozóny, ale celé Evropské unie. Tak, aby bylo opět slušně vedenou a prosperující evropskou zemí, tak, aby bylo státem, kde lidé ze zoufalství nevolí komunistickou Syrizu, nebo fašistický Zlatý úsvit. Protože Tsipras nemusí být posledním, ale pouze prvním premiérem svého druhu. A tomu bychom i my, v našem vlastním zájmu, měli zabránit. Tím, že uzdravíme evropského pacienta jménem Řecko.
