Přitom v severní Sýrii vypadala situace poslední dobou relativně přehledně. Syrská opozice byla vojensky takřka na lopatkách, IS byl spíše v defenzívě podobně jako místní zbytky syrského režimu a podél syrsko-turecké hranice si k nelibosti jak IS, tak Turecka pomalu ale jistě vytvářeli vlastní „nárazníkovou zónu“ místní Kurdové. Teď je vše jinak.
Od pasivity k vojenskému dobrodružství?
Pokud budeme věřit zprávám kurdských Lidových ochranných jednotek (YPG), které bojují s IS v severní Sýrii, tak turecké tanky ostřelovaly jednu z jejich pozic, zatímco turecké letectvo bombardovalo pozice IS.
Jan KužvartAnalytik, zabývá se bezpečnostní a politickou problematikou Blízkého východu a severní Afriky. Zaměřuje se i na e-diplomacii a drony (bezpilotní prostředky).  Spolupracuje s řadou médií včetně iDNES.cz. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy, návazně bezpečnostní studia a také arabistiku a historii. |
Na situaci se dá nahlížet jako na druhé dějství absurdního dramatu o tom, jak si Turecko neví rady s regionální kurdskou otázkou. Tím prvním dějstvím byla situace, kdy americké letouny na dohled tureckých tanků zaparkovaných jen pár set metrů od místního hraničního přechodu musely shazovat zásoby kurdským obráncům severosyrského města Kobane jen proto, že Turecko nebylo ochotno zásobování tohoto města umožnit pozemní cestou, ač se nachází bezprostředně za jeho hranicí.
Kurdové se tehdy tváří v tvář zuřivým útokům IS udrželi i navzdory turecké pasivitě. Dnes je v té samé oblasti Turecko naopak aktivní až příliš a podle všeho střílí granáty i na jednotky YPG, kterým USA letecky dodávaly zbraně.
Zároveň však USA akci Turecka proti IS podporují a toto „nedorozumění“ zatím decentně přecházejí. Nemluvě o tom, že si Turecko z akce proti IS udělalo částečně krytí k tomu, aby zaútočilo paralelně i v Iráku na PKK a na svém vlastním území pak hromadně pozatýkalo stovky osob - sympatizanty IS počínaje a kurdskými a levicovými aktivisty konče.
Důvody útoku
Vysvětlení pro turecké jednání je řada. Pokud bychom se drželi při zdi, můžeme konstatovat, že turecká akce byla vyvolána rostoucí aktivitou IS na tureckém území a sílícím tlakem domácího veřejného mínění a Západu na to, aby turecké bezpečnostní složky začaly konat.
Podle jednoho amerického činitele se Turecko do syrského dobrodružství pustilo, aby v oblasti zajistilo „větší bezpečnost a stabilitu“. Pravdou nicméně je, že k turecké akci došlo v době, kdy syrští Kurdové na úkor IS úspěšně postupovali a jejich záměr spojit své enklávy v severní Sýrii v jedno kvazistátní území nebyl sousední blízkovýchodní mocnosti rozhodně po chuti.
Stojí proto za to být v úvahách trochu konspirativní a vidět tureckou akci spíše jako snahu vyřešit najednou několik bezpečnostních hrozeb a při tom zrealizovat i vlastní strategické zájmy. Konkrétně jde o ovlivnění syrské občanské války skrze místní bojůvky, které budou nyní v severní Sýrii pod ochranou Tureckem zřízené bezletové zóny, oslabení kurdských YPG v Sýrii a PKK v Turecku a Iráku a také oslabení IS.
U něj však nyní nejde o snahu jej zcela zničit a je otázkou, zda turecké vedení dlouhodobě trpící averzí vůči syrskému režimu Bašára Asada je schopno plně přijmout fakt, že IS skutečně není vhodným nástrojem k jeho svržení.
V zajetí kruhu ohně
Turecký premiér Ahmet Davutoglu se nechal slyšet, že jeho země je „bohužel obklopena kruhem ohně“ a je proto nucena se bránit. Doufejme, že akce Turecka nepovedou k tomu, že se jej nechtěně podaří ještě více rozfoukat po okolí.
I proto, že Západ má z aktivit IS oprávněné obavy a bude dnes ochoten Turecku leccos odpustit. Jeho politickou a vojenskou moc totiž nutně potřebuje mít na své straně. To by samo o sobě nevadilo, pokud by za těchto podmínek Turecko nerozehrálo na Blízkém východě hru, která je méně racionální a smysluplná, než by se na první pohled mohlo zdát.
Začít ji bylo vcelku jednoduché, úspěšně ji ukončit bude ale mnohem obtížnější. Američané by mohli vyprávět.
