V záři výbuchů laserem naváděné munice v Libyi nejsou příliš vidět některé konflikty, které se v Africe odehrávaly v minulých desetiletích. Jedno mají společné - bojovali v nich vojáci Muammara Kaddáfího, který nyní plamenně odsuzuje spojenecké "vměšování do vnitřních záležitostí Libye".
Plukovník Muammar Kadáfí na snímku z roku 1971.
Pro pochopení, proč úder na Libyi zahájili Francouzi, případně proč zakladatel Africké unie Kaddáfí nemá v Africe podporu, jsou tyhle minulé války docela přínosné.
Kaddáfí vždycky toužil po moci - a jak už před dvěma sty lety věděl pruský teoretik války Carl von Clausewitz, válka je pokračování politiky jinými prostředky.
Islámská legieKaddáfího cíle, jednotné arabské země od Atlantiku po Perský záliv, mělo dosáhnout panarabské vojsko zvané Islámská legie. Kaddáfí plánoval sílu jednoho milionu mužů, které zničí Izrael a arabizuje nemuslimské části severní Afriky a Sahelu. Najímal hlavně chudé africké imigranty. Nedisciplinovaní a málo vycvičení legionáři slavili "úspěchy" jen při etnických a náboženských čistkách, například v Súdánu. Kaddáfí je také poslal do Palestiny a Libanonu, v roce 1987 Legii po sérii porážek rozpustil. |
Když se tedy libyjskému plukovníkovi, snícímu o roli vůdce arabského světa, nedařilo rozšiřovat svůj vliv politicky, posílal do ciziny vojáky.
Třídenní fiasko na egyptské hranici
Poprvé se Kaddáfí pokusil výrazněji ovlivnit dění v cizině v roce 1977. V sousedním Egyptě vládl pokrokový Anvar Sadat a "hrozilo", že Egypt jako první arabská země uzavře mír s arcinepřítelem muslimů - Izraelem.
Po několika měsících obviňování ze vzájemných snah o svržení vlády, během nichž nechyběl výbuch v sídle egyptského kabinetu, zatýkání údajných libyjských agentů či vandalové napadající ambasády, se tisíce protestujících Libyjců vydaly na "pochod na Káhiru". Egyptští pohraničníci je zastavili, načež Libyjci začali ostřelovat pohraniční vesnici Sallum.
Proti třem libyjským brigádám ale vyrazila řádově větší síla tří egyptských divizí. Provokace byly vzájemné, výsledek třídenního střetu (probíhal 21. až 24. července) ale mluvil jasně - Libyjci ztratili 400 mužů, 60 tanků, 40 obrněných vozidel a 21 letadel. Egypt přiznal ztrátu stovky mužů a šesti letadel. Prezident Sadat údajně zamýšlel, když už se dal do války, zahájit velkou invazi do Libye. Ostatní arabské země ho ale přesvědčily, aby od plánu upustil.
Podpora spřáteleného diktátora
Ať už vinu za pohraniční střet v poušti nesl kdokoliv, boje s Egyptem se Libyjců přímo týkaly. Na přelomu let 1978 a 1979 se ale Kaddáfího vojáci pustili do intervence v zahraničí: vydali se do dva tisíce kilometrů vzdálené Ugandy.
Rovníkové zemi v 70. letech vládl diktátor Idi Amin. Moci se chopil jako vítaný hrdina, který svrhl zkorumpovanou vládu. Jenže sám vedl zemi od desíti k pěti: likvidoval skutečné i domnělé odpůrce a vyhnal desítky tisíc Indů. Ti do té doby táhli ugandskou ekonomiku. Jeho vládu nepřežilo sto až pět set tisíc Uganďanů.
Plukovník Muammar Kadáfí na snímku z roku 1970.
Když se část Aminových věrných vzbouřila, rozhodl se diktátor, že s nimi zatočí. Vpadl též do sousední Tanzanie, kam během jeho vlády prchali jeho odpůrci a kterou měl za základnu nepřátel. Země ale přešla do protiútoku a libyjský vůdce vyslal 2 500 mužů s technikou včetně tanků, aby podepřeli kolísající jednotky "řezníka z Kampaly", jak se Aminovi říkalo.
Ustupující Uganďané se ale věnovali spíše rabování a Libyjci se ocitli na frontové linii. Poblíž Victoriina jezera se střetli se dvěma tanzanskými brigádami a po prvotním úspěchu po dvou dnech utrpěli rozhodující porážku. Přes Keňu a Etiopii se vrátili do Libye.
Válka toyot a uranová ložiska
Intervence třetí, nejdelší a nejspletitější, se odehrála v Čadu, pestré zemi na jih od Libye. Záminku si Kaddáfí našel v neratifikované smlouvě Francie a Itálie z roku 1935. Obě koloniální velmoci tehdy jednaly o tom, že italská Libye získá od francouzského Čadu příhraniční pásmo Aouzou.
Čadská občanská válka poskytla Kaddáfímu šanci zabrat Aouzou (mimo jiné kvůli zásobám uranu) a přetvořit Čad ve vazalský stát. Během dalších let Kaddáfí manévroval mezi mnoha soupeřícími, různě se spojujícími a hašteřícími čadskými frakcemi a podporoval prolibyjské síly.
Čadští vojáci u ukořistěné libyjské vojenské techniky - vlevo odpalovací zařízení protivzdušných raket.
Libyjští vojáci původně tvořili jen podpůrné síly a obsluhu těžké techniky, která čadským frakcím chyběla - tanků, děl a letadel. Když muslimští bojovníci kontrolovali polovinu Čadu, zasáhli Francouzi a vyrovnali libyjskou zbrojní převahu. Napětí mezi Tripolisem a Paříží francouzské angažmá značně posílilo.
Postupným sázením na různé vrtošivé vůdce nakonec Kaddáfí podporu v Čadu ztratil. V roce 1987 čadské jednotky zvrátily poměr sil stovkami dodaných pickupů toyota, improvizovaně osazenými odpalovači protitankových střel.
Libyjci opustili Čad s přiznanými ztrátami 7 500 mužů, 800 tanků a obrněných vozidel a desítek letadel. Tažení bylo posledním velkým Kaddáfího pokusem ovlivnit dění v jiné zemi.
