říká Richard Kvetňanský, ředitel Ústavu experimentální endokrinologie Slovenské akademie věd v Bratislavě, který za všechny experimenty odpovídal.
Pro slovenského kosmonauta připravili vědci šest pokusů, přičemž pět bylo z oblasti lékařsko-biologické a jeden fyzikální. Bella letěl koncem února s Rusem V iktorem Afanasjevem a Francouzem Jean-Pierrem Haignerém na stanici Mir; zatímco oba jeho kolegové tam zůstali půl roku, on se vrátil po týdnu. Ovšem každé zpracování vědeckých údajů trvá dlouho, takže zatím se dá říci, že vědci mohou hovořit pouze o předběžných výsledcích.
Vzrušující návrat domů
Stres čili duševní rozpoložení zná každý člověk - prodělává ho při hádce, někdy také při nesouhlasu s rozhodnutím partnera, přítele či nadřízeného, během nenadálé situace či práci, která se mu zdá obtížná. A jak jsou na tom kosmonauti, zvláště pak když krouží okolo Země dlouhé týdny a měsíce? T ihle lidé jsou tvrdě vojensky vytrénovaní a neradi dávají najevo nějaké nepříjemnosti, protože chtějí, aby je velitelé vybrali příště znovu. Na ně musí lékaři a biologové vyzrát s nějakým objektivním měřením, které se nedá oblafnout. Už před čtvrtstoletím požádali odborníci z Institutu lékařskobiologických problémů v Moskvě kolegy z Ústavu experimentální endokrinologie Slovenské akademie věd v Bratislavě, kteří měli z výzkumu stresu pozoruhodné výsledky, o pomoc. Potřebujeme odpověď na otázku: Patří stav beztíže mezi podněty, které způsobují stres? Slováci a Rusové nakonec připravili řadu pokusů, které vyvrcholily vysíláním sterilně vyšlechtěných potkanů - tedy zvířat absolutně zdravých - do vesmíru. "Potkany jsme vystavili uměle vyvolanému stresu během letu a po návratu, přičemž jsme sledovali úroveň jejich produkce hormonů v krvi, a porovnávali ji se zvířaty, která zůstala jako kontrolní skupina na Zemi," říká Richard Kvetňanský. "Množství hormonů nám totiž ukazuje, nakolik je organismus vzrušený. Zjistili jsme, že potkani, kteří absolvovali kosmický let, produkují těchto hormonů více. Jinými slovy byli jím ovlivněni." Ovšem nakolik platí tento závěr i u lidí? To může ukázat jenom sledování kosmonautů. Vzhledem k tomu, že SovětiRusové měli velký zájem na ověření tohoto předpokladu, zařadili tyto experimenty do programu některých kosmických letů. Slovenští vědci už předtím zhotovili zvláštní aparaturu na odběr vzorku krve v beztíži a jeho uchování v mrazničce. A však pravidla sovětského zdravotnictví považují odběr krve ze žíly za menší chirurgickou operaci, proto ji kosmonauti neradi dělali. "Získali jsme vzorky krve od kosmonauta Vladimíra Poljakova, lékaře, který drží rekord v pobytu ve vesmíru, a od několika dalších," uvádí Kvetňanský. "Bohužel máme od nich vždy pouze jeden vzorek, navíc přesně nevíme, v jakém byli duševním stavu, když ho odebírali. Marně jsme přesvědčovali Rusy a Američany, že potřebujeme získat během každého letu vždy celou sérii. Přesto jsme si i z těchto vzorků mohli určitý závěr udělat - změny byly větší po přistání než za letu. To znamená, že kosmonauty víc vzrušil návrat domů, jejich readaptaci na přitažlivost Země, než pobyt na stanici."
Let nepříliš stresující
Když se začal chystat let slovenského kosmonauta, chtěli od něho bratislavští endokrinologové, aby si nechal během cesty několikrát odebrat krev. Ivan Bella souhlasil. A kdo ten odběr udělá? Nakonec přesvědčili jeho velitele Rusa V iktora Afanasjeva. "Ve Hvězdném městečku a na kosmodromu Bajkonur jsem Bellovi odebíral krev sám," vysvětluje mladý lékař Juraj Koška. "Ovšem současně jsem to musel před startem naučit Afanasjeva. Nejsložitější bylo, aby dobře uměl zavést kanylu do žíly. V e stavu beztíže je to riskantní, protože se žádná kapka krve nesmí dostat do ovzduší kontaminovala by celý prostor stanice." Nakonec získali dvanáct vzorků krve z letu. "Afanasjev je odebíral perfektně," konstatuje Kvetňanský. "Takový počet vzorků nemáme od žádného kosmonauta." Ovšem vliv kosmického letu na stres posuzují slovenští endokrinologové i podle dalších měřítek. Proto současně uspořádali ještě dva další experimenty - metabolismus a trénink; na nich se podílelo patnáct vytrénovaných pilotů ze základny Malacky. "Během prvního jsme porovnávali následky snížené fyzické aktivity u kosmonauta a skupiny letců na Zemi na jejich metabolismus čili přeměnu látkovou," vysvětluje Milan V igaš, který oba experimenty vedl. "V průběhu druhého jsme sledovali vliv vytrvalostního tréninku a různých druhů stresu u kosmonauta a u kontrolní skupiny. Těch patnáct pilotů, Bellových kolegů, s námi spolupracovalo velmi ochotně, dokonce jsme je museli krotit, aby jejich zátěž přibližně odpovídala zátěži kosmonautů. Nejdřív šest týdnů trénovali podobně jako kosmonauti a potom jsme je na pět dnů znehybněli - uložili jsme je na lůžka, ze kterých vstávali jenom kvůli hygieně. Navíc měli hlavu níže než nohy o pět stupňů - tímto způsobem jsme zčásti simulovali stav v mikrogravitaci, jaká je na palubě orbitální stanice." Získali pozoruhodné závěry. "Po tréninku na Zemi jsme naměřili vyšší hodnoty metabolismu, zatímco během kosmického letu byly podstatně nižší," říká Juraj Koška. "Přitom kosmonauti poslední dny, kdy pobývají na kosmodromu Bajkonur, například na ergometru už vůbec netrénují, aniž by to mělo vliv na jejich fyzický výkon. Na základě toho si musíme klást otázku, jestli je opravdu nezbytné, aby tak tvrdý výcvik ve Hvězdném Městečku absolvovali." "Zdá se, že na dvouhodinové rozcvičce, kterou mají kosmonauti každý den na Miru, není třeba nic měnit," dodává Milan V igaš. "Psychický stres během ní není nijak velký. Ovšem oba experimenty musíme ještě porovnat s výsledky kontrolní skupiny letců." "Třebaže máme závěry pouze z omezeného počtu kosmonautů, rozsáhlejší měření za letu pouze od jediného, určité závěry se rýsují," snaží se o zobecnění Richard Kvetňanský. "Předběžně můžeme říci, že stav beztíže nevyvolává silný stres, dokonce ani po jízdě na palubním veloergometru. Ovšem když jsme Bellovi podali některé látky, které vyvolávají umělý stres, někdy na něj přece jenom víc zapůsobily. Přesto většinou zažíval kosmonaut během letu značně menší stres než po návratu. Obecně lze říci tolik: reakce na stres ve stavu beztíže jsou jiné než na Zemi. Důvod a mechanismus neznáme. Nicméně i tohle zjištění je důležité - dřív jsme nevěděli nic."
Výzkum kosmické kinetózy
Přes polovina kosmonautů musí v počátečních dnech své první výpravy na oběžnou dráhu překonávat zdravotní obtíže - zvrací, mají oteklou tvář, hůře se orientují v prostoru, někdy pociťují iluze... Je to kinetóza, nemoc z pohybu, způsobená tím, že se jejich organismus hůře přizpůsobuje stavu beztíže, kdy krev, která je většinou ve spodní části těla, se rovnoměrně rozlije po celém organismu. Také tým inženýra Františka Hlavačky z Ústavu normální a patologické fyziologie SAV v Bratislavě chce přispět k objasnění příčin kinetózy a k jejímu předcházení. Vyvinul proto přístroj na sledování vestibulární stability, tedy na činnost vnitřního ucha. Vzhledem k velikosti aparatury ji nemohli poslat na Mir. "Hlavačka kontroloval vestibulární aparát Ivana Belly několik dnů před startem a po návratu," říká Kvetňanský. "Hned první den po přistání u něho našel drobné změny, ale druhý den už nic. Ovšem to je mimořádný výsledek, protože náš kosmonaut byl fyzicky velmi odolný."
Křepelky neuměly klovat
Poslední ze série slovenských lékařsko-biologických experimentů patří do výzkumu vývoje embryonálního života v tomto případě embryogeneze japonských křepelek. Než dají odborníci souhlas k oplodnění ženy ve stavu beztíže, musí ověřit tento proces na celé řadě pokusných zvířat od nejnižších až po savce. Přitom velmi slibným objektem jsou od začátku japonské křepelky - to je úkol, který dvě desetiletí studují odborníci v Ústavu biochemie a genetiky živočichů SAV v Ivance na Dunaji. Už několikrát umístili Rusové vejce japonských křepelek z Ivanky do inkubátorů na družice Kosmos i na stanici Mir. T řebaže se z nich několikrát vylíhly malé křepelky, nikdy nepřistály živé na Zemi. Kosmonauti, kteří je pozorovali, zjistili, že neumějí klovat připravené zrní. Tentokrát s sebou Bella vezl padesát vajec, které uložil do palubního inkubátoru, a malou centrifugu, na níž lze vytvořit dokonalou iluzi zemské přitažlivosti, se dvanácti krmítky. "Jenže během několika dnů se tam vylíhlo mnohem víc křepelek, než odborníci čekali - 38. Bella jich tedy vybral tucet, který umístil do krmítek na centrifuze," říká Kvetňanský. "Ale když se začala centrifuga otáčet, křepelky se nedokázaly zorientovat směrem ke krmítkům, každá byla v jiné poloze. Potom se centrifuga porouchala a už nešla opravit. Bella hlásil, že podle názoru posádky vypadají křepelky na centrifuze hůř než ty ostatní. Žádná však neuměla klovat a hladověla. Nakonec se kosmonauti nad nimi slitovali a ručně krmili asi 14-16 křepelek - třikrát denně po deseti minutách. V íc nezvládli. Navzdory tomu, že se jim kosmonauti snažili vpravit do zobáčků rýži, křepelky nežraly - chyběl jim klovací reflex." V e schránce s křepelkami, kterou vědci otevřeli až v Moskvě, zůstaly ze dvanácti pouze tři živé. Proč zahynuly? Přetížením během návratu? Anebo chladem, který byl v přistávací kabině? Anebo mrazem v oblasti dosednutí kabiny s kosmonauty? T o není jasné. Nicméně všechny - ať živé či mrtvé - byly podvyživené, což potvrdilo, že se bez matky nenaučily samy klovat. Výsledky z tohoto experimentu slovenští vědci ještě zpracovávají.
* * *
Je přirozené, že mnohé vědomosti, ke kterým vědci dojdou při kosmických experimentech, se nakonec uplatní i v běžné pozemské praxi. T o platí například o závěrech z pětidenního ležení skupiny letců na lůžku, ze studia vestibulárního aparátu a letových iluzí, z fyzické trénovanosti lidí a tak dále. Ovšem všechny pokusy, které probíhaly během osmidenního letu slovenského kosmonauta, musíme brát jako kamínky, jež se sbírají do mozaiky vědomostí o chování živých organismů ve stavu beztíže. Jinak to nejde - je to příliš složitý komplex problémů, než aby je mohl objasnit jeden výzkumný ústav či badatelé jednoho státu.
Pro slovenského kosmonauta připravili vědci šest pokusů, přičemž pět bylo z oblasti lékařsko-biologické a jeden fyzikální. Bella letěl koncem února s Rusem V iktorem Afanasjevem a Francouzem Jean-Pierrem Haignerém na stanici Mir; zatímco oba jeho kolegové tam zůstali půl roku, on se vrátil po týdnu. Ovšem každé zpracování vědeckých údajů trvá dlouho, takže zatím se dá říci, že vědci mohou hovořit pouze o předběžných výsledcích.
Vzrušující návrat domů
Stres čili duševní rozpoložení zná každý člověk - prodělává ho při hádce, někdy také při nesouhlasu s rozhodnutím partnera, přítele či nadřízeného, během nenadálé situace či práci, která se mu zdá obtížná. A jak jsou na tom kosmonauti, zvláště pak když krouží okolo Země dlouhé týdny a měsíce? T ihle lidé jsou tvrdě vojensky vytrénovaní a neradi dávají najevo nějaké nepříjemnosti, protože chtějí, aby je velitelé vybrali příště znovu. Na ně musí lékaři a biologové vyzrát s nějakým objektivním měřením, které se nedá oblafnout. Už před čtvrtstoletím požádali odborníci z Institutu lékařskobiologických problémů v Moskvě kolegy z Ústavu experimentální endokrinologie Slovenské akademie věd v Bratislavě, kteří měli z výzkumu stresu pozoruhodné výsledky, o pomoc. Potřebujeme odpověď na otázku: Patří stav beztíže mezi podněty, které způsobují stres? Slováci a Rusové nakonec připravili řadu pokusů, které vyvrcholily vysíláním sterilně vyšlechtěných potkanů - tedy zvířat absolutně zdravých - do vesmíru. "Potkany jsme vystavili uměle vyvolanému stresu během letu a po návratu, přičemž jsme sledovali úroveň jejich produkce hormonů v krvi, a porovnávali ji se zvířaty, která zůstala jako kontrolní skupina na Zemi," říká Richard Kvetňanský. "Množství hormonů nám totiž ukazuje, nakolik je organismus vzrušený. Zjistili jsme, že potkani, kteří absolvovali kosmický let, produkují těchto hormonů více. Jinými slovy byli jím ovlivněni." Ovšem nakolik platí tento závěr i u lidí? To může ukázat jenom sledování kosmonautů. Vzhledem k tomu, že SovětiRusové měli velký zájem na ověření tohoto předpokladu, zařadili tyto experimenty do programu některých kosmických letů. Slovenští vědci už předtím zhotovili zvláštní aparaturu na odběr vzorku krve v beztíži a jeho uchování v mrazničce. A však pravidla sovětského zdravotnictví považují odběr krve ze žíly za menší chirurgickou operaci, proto ji kosmonauti neradi dělali. "Získali jsme vzorky krve od kosmonauta Vladimíra Poljakova, lékaře, který drží rekord v pobytu ve vesmíru, a od několika dalších," uvádí Kvetňanský. "Bohužel máme od nich vždy pouze jeden vzorek, navíc přesně nevíme, v jakém byli duševním stavu, když ho odebírali. Marně jsme přesvědčovali Rusy a Američany, že potřebujeme získat během každého letu vždy celou sérii. Přesto jsme si i z těchto vzorků mohli určitý závěr udělat - změny byly větší po přistání než za letu. To znamená, že kosmonauty víc vzrušil návrat domů, jejich readaptaci na přitažlivost Země, než pobyt na stanici."
Let nepříliš stresující
Když se začal chystat let slovenského kosmonauta, chtěli od něho bratislavští endokrinologové, aby si nechal během cesty několikrát odebrat krev. Ivan Bella souhlasil. A kdo ten odběr udělá? Nakonec přesvědčili jeho velitele Rusa V iktora Afanasjeva. "Ve Hvězdném městečku a na kosmodromu Bajkonur jsem Bellovi odebíral krev sám," vysvětluje mladý lékař Juraj Koška. "Ovšem současně jsem to musel před startem naučit Afanasjeva. Nejsložitější bylo, aby dobře uměl zavést kanylu do žíly. V e stavu beztíže je to riskantní, protože se žádná kapka krve nesmí dostat do ovzduší kontaminovala by celý prostor stanice." Nakonec získali dvanáct vzorků krve z letu. "Afanasjev je odebíral perfektně," konstatuje Kvetňanský. "Takový počet vzorků nemáme od žádného kosmonauta." Ovšem vliv kosmického letu na stres posuzují slovenští endokrinologové i podle dalších měřítek. Proto současně uspořádali ještě dva další experimenty - metabolismus a trénink; na nich se podílelo patnáct vytrénovaných pilotů ze základny Malacky. "Během prvního jsme porovnávali následky snížené fyzické aktivity u kosmonauta a skupiny letců na Zemi na jejich metabolismus čili přeměnu látkovou," vysvětluje Milan V igaš, který oba experimenty vedl. "V průběhu druhého jsme sledovali vliv vytrvalostního tréninku a různých druhů stresu u kosmonauta a u kontrolní skupiny. Těch patnáct pilotů, Bellových kolegů, s námi spolupracovalo velmi ochotně, dokonce jsme je museli krotit, aby jejich zátěž přibližně odpovídala zátěži kosmonautů. Nejdřív šest týdnů trénovali podobně jako kosmonauti a potom jsme je na pět dnů znehybněli - uložili jsme je na lůžka, ze kterých vstávali jenom kvůli hygieně. Navíc měli hlavu níže než nohy o pět stupňů - tímto způsobem jsme zčásti simulovali stav v mikrogravitaci, jaká je na palubě orbitální stanice." Získali pozoruhodné závěry. "Po tréninku na Zemi jsme naměřili vyšší hodnoty metabolismu, zatímco během kosmického letu byly podstatně nižší," říká Juraj Koška. "Přitom kosmonauti poslední dny, kdy pobývají na kosmodromu Bajkonur, například na ergometru už vůbec netrénují, aniž by to mělo vliv na jejich fyzický výkon. Na základě toho si musíme klást otázku, jestli je opravdu nezbytné, aby tak tvrdý výcvik ve Hvězdném Městečku absolvovali." "Zdá se, že na dvouhodinové rozcvičce, kterou mají kosmonauti každý den na Miru, není třeba nic měnit," dodává Milan V igaš. "Psychický stres během ní není nijak velký. Ovšem oba experimenty musíme ještě porovnat s výsledky kontrolní skupiny letců." "Třebaže máme závěry pouze z omezeného počtu kosmonautů, rozsáhlejší měření za letu pouze od jediného, určité závěry se rýsují," snaží se o zobecnění Richard Kvetňanský. "Předběžně můžeme říci, že stav beztíže nevyvolává silný stres, dokonce ani po jízdě na palubním veloergometru. Ovšem když jsme Bellovi podali některé látky, které vyvolávají umělý stres, někdy na něj přece jenom víc zapůsobily. Přesto většinou zažíval kosmonaut během letu značně menší stres než po návratu. Obecně lze říci tolik: reakce na stres ve stavu beztíže jsou jiné než na Zemi. Důvod a mechanismus neznáme. Nicméně i tohle zjištění je důležité - dřív jsme nevěděli nic."
Výzkum kosmické kinetózy
Přes polovina kosmonautů musí v počátečních dnech své první výpravy na oběžnou dráhu překonávat zdravotní obtíže - zvrací, mají oteklou tvář, hůře se orientují v prostoru, někdy pociťují iluze... Je to kinetóza, nemoc z pohybu, způsobená tím, že se jejich organismus hůře přizpůsobuje stavu beztíže, kdy krev, která je většinou ve spodní části těla, se rovnoměrně rozlije po celém organismu. Také tým inženýra Františka Hlavačky z Ústavu normální a patologické fyziologie SAV v Bratislavě chce přispět k objasnění příčin kinetózy a k jejímu předcházení. Vyvinul proto přístroj na sledování vestibulární stability, tedy na činnost vnitřního ucha. Vzhledem k velikosti aparatury ji nemohli poslat na Mir. "Hlavačka kontroloval vestibulární aparát Ivana Belly několik dnů před startem a po návratu," říká Kvetňanský. "Hned první den po přistání u něho našel drobné změny, ale druhý den už nic. Ovšem to je mimořádný výsledek, protože náš kosmonaut byl fyzicky velmi odolný."
Křepelky neuměly klovat
Poslední ze série slovenských lékařsko-biologických experimentů patří do výzkumu vývoje embryonálního života v tomto případě embryogeneze japonských křepelek. Než dají odborníci souhlas k oplodnění ženy ve stavu beztíže, musí ověřit tento proces na celé řadě pokusných zvířat od nejnižších až po savce. Přitom velmi slibným objektem jsou od začátku japonské křepelky - to je úkol, který dvě desetiletí studují odborníci v Ústavu biochemie a genetiky živočichů SAV v Ivance na Dunaji. Už několikrát umístili Rusové vejce japonských křepelek z Ivanky do inkubátorů na družice Kosmos i na stanici Mir. T řebaže se z nich několikrát vylíhly malé křepelky, nikdy nepřistály živé na Zemi. Kosmonauti, kteří je pozorovali, zjistili, že neumějí klovat připravené zrní. Tentokrát s sebou Bella vezl padesát vajec, které uložil do palubního inkubátoru, a malou centrifugu, na níž lze vytvořit dokonalou iluzi zemské přitažlivosti, se dvanácti krmítky. "Jenže během několika dnů se tam vylíhlo mnohem víc křepelek, než odborníci čekali - 38. Bella jich tedy vybral tucet, který umístil do krmítek na centrifuze," říká Kvetňanský. "Ale když se začala centrifuga otáčet, křepelky se nedokázaly zorientovat směrem ke krmítkům, každá byla v jiné poloze. Potom se centrifuga porouchala a už nešla opravit. Bella hlásil, že podle názoru posádky vypadají křepelky na centrifuze hůř než ty ostatní. Žádná však neuměla klovat a hladověla. Nakonec se kosmonauti nad nimi slitovali a ručně krmili asi 14-16 křepelek - třikrát denně po deseti minutách. V íc nezvládli. Navzdory tomu, že se jim kosmonauti snažili vpravit do zobáčků rýži, křepelky nežraly - chyběl jim klovací reflex." V e schránce s křepelkami, kterou vědci otevřeli až v Moskvě, zůstaly ze dvanácti pouze tři živé. Proč zahynuly? Přetížením během návratu? Anebo chladem, který byl v přistávací kabině? Anebo mrazem v oblasti dosednutí kabiny s kosmonauty? T o není jasné. Nicméně všechny - ať živé či mrtvé - byly podvyživené, což potvrdilo, že se bez matky nenaučily samy klovat. Výsledky z tohoto experimentu slovenští vědci ještě zpracovávají.
* * *
Je přirozené, že mnohé vědomosti, ke kterým vědci dojdou při kosmických experimentech, se nakonec uplatní i v běžné pozemské praxi. T o platí například o závěrech z pětidenního ležení skupiny letců na lůžku, ze studia vestibulárního aparátu a letových iluzí, z fyzické trénovanosti lidí a tak dále. Ovšem všechny pokusy, které probíhaly během osmidenního letu slovenského kosmonauta, musíme brát jako kamínky, jež se sbírají do mozaiky vědomostí o chování živých organismů ve stavu beztíže. Jinak to nejde - je to příliš složitý komplex problémů, než aby je mohl objasnit jeden výzkumný ústav či badatelé jednoho státu.
