Statistika kontrastuje s dobrými makroekonomickými výsledky Izraele. Často vychvalovaná „země start-upů“ dosahuje již řadu let více než tříprocentního hospodářského růstu. Nezaměstnanost loni klesla na přibližně čtyři procenta, to je historické minimum.
Výroční zpráva o chudobě však poskytuje poněkud pochmurnější obrázek. Z loňska úřad zatím nemá kompletní data, takže statistika popisuje stav ke konci roku 2017. Tehdy žilo pod hranicí chudoby 1 780 500 Izraelců, tedy zhruba každý pátý. A z dětí dokonce téměř každé čtvrté.
V ukazatelích chudoby tak země skončila na posledním místě v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Tato šestatřicetičlenná skupina sdružuje kromě Izraele a evropských zemí také USA, Kanadu, Japonsko, Jižní Koreu, Austrálii, Nový Zéland, Turecko, Mexiko a Chile.
Bídou jsou v Izraeli nadprůměrně postiženi Arabové a ultraortodoxní židé. V těchto skupinách se pod hranicí chudoby nachází téměř každý druhý. Příslušníci obou komunit mají obvykle hodně dětí a konfliktní vztah s většinovou společností. Arabové si stěžují na diskriminaci a ultraortodoxní židé se vyhýbají práci i vojenské službě.
Obě skupiny tvoří v současnosti přibližně třetinu obyvatel Izraele. Podle některých odhadů může ale jejich podíl do roku 2059 vzrůst na polovinu.
Národnostní třenice překlene boj proti drahotě
Pro nejvíce potřebné Izraelce se situace zhoršuje. Rozdíl mezi jejich příjmy a hranicí chudoby se zvýšil o více než čtyři procenta. „Chudí se stávají ještě chudšími,“ upozorňuje web francouzského rozhlasu RFI.
Ekonomické a sociální problémy se však v izraelské politické debatě stále krčí v pozadí. Hlavní pozornost strhává bezpečnost a otázky spojené s identitou. Také současný pravicový premiér Benjamin Netanjahu se profiluje na tématu bezpečnosti. Izrael dlouhodobě čelí vnějšímu i vnitrostátnímu napětí a násilí, které rozdmychávají izraelsko-arabské konflikty.
Izraelskými městy zmítají dosud největší sociální protesty |
Přesto i Izrael nedávno zaznamenal několik sociálních protestů. Loni v prosinci vyšly do ulic Tel Avivu a Jeruzaléma stovky lidí, aby demonstrovaly proti ohlášenému zvýšení cen mléčných výrobků, chleba a elektřiny. Demonstranti měli na sobě žluté vesty, které nosili nespokojenci ve Francii. Na rozdíl od ní se ale v Izraeli hnutí nestalo masovým.
Na celostátní úroveň se však rozšířily protesty z roku 2011, které rovněž začaly v Tel Avivu. Tehdy se Izraelci sjednotili v odporu vůči drahému bydlení i dalším vysokým životním nákladům. Hnutí, v rámci něhož se upálili dva demonstranti, získalo podporu velké většiny obyvatelstva napříč národnostními i náboženskými skupinami.
