„Nevíme, kudy kam a na koho se obrátit,“ řekla loni v květnu deníku Tribune de Geneve matka tehdy osmnáctiletého Adela Kermicheho. Její syn tehdy skončil ve vazbě, neboť se už podruhé během několika měsíců pokusil utéct z domova, přelstít francouzské úřady a zmizet na Blízkém východě.
Zakažme financování našich mešit ze zahraničí, volá francouzský premiér |
Chlapec byl podle rodiny „zmanipulovaný, jako v nějaké sektě,“ a veškeré pokusy o jeho nápravu selhaly. Kermiche nakonec cestu do Sýrie vzdal a zaútočil přímo ve Francii: Společně s Abdelem Malikem Petitjeanem vtrhl do kostela v Saint-Étienne-du-Rouvray a podřízli krk knězi Jacquesu Hamelovi (více o útoku čtěte zde).
Atentátníci zveřejnili výhrůžky na internetu:
Rodin, které se potýkají s radikalizací a náhlými odjezdy svých potomků, neustále přibývá. Podle nejnovějších dat zamířilo do Sýrie nebo Iráku už 680 francouzských státních příslušníků. Rodiny, které mají obavy kvůli radikalizaci příbuzného, se stále častěji obracejí s žádostí o pomoc na různá sdružení.
Rodiče islamistům neodpustí, potomky však stejně milují
Tyto rodiny jsou naprosto bezbranné, velmi trpí a mají pocit viny, řekla agentuře AFP Amélie Boukhobzaová, klinická psycholožka a spolupracovnice francouzské neziskovky Entr’Autres. Cílem těchto sdružení není podle ní ani tak pomoc radikalizovaným dětem, „které o ni koneckonců ani nežádaly“, jako pomoc rodičům, kteří „nemohou držet smutek za své dítě“. „Není sice možné odpustit, ale rodičovská láska je tady pořád,“ dodala Boukhobzaová.
„Mám tě ráda, hrozně mi chybíš,“ namluvila ve středu na záznamník mobilního telefonu svého syna matka Abdela Malika Petitjeana, druhého útočníka ze Saint-Étienne-du-Rouvray. Nemohla uvěřit, že by se její dítě na hrůzném činu podílelo, a to ani ve chvíli, kdy to začalo vycházet najevo.
I když děti odjedou, rodiny se s nimi snaží udržet kontakt, některé jsou s nimi v pravidelném, ba dokonce denním styku. Posílají si fotografie, videa, vyprávějí si, co dělali, občas zazní výčitky. Děti nazývají své rodiče „nevěřícími“, ale ti chtějí zůstat žít na Západě, vysvětlila Boukhobzaová.
„Pro dceru existuje jen Alláh,“ líčí zdrcený otec
„Před pěti měsíci jsem spálil všechny mosty,“ vypráví Ivan Sovieri, jehož devětadvacetiletá dcera odjela do Sýrie s manželem i dětmi. „Když jsme spolu byli v kontaktu, spíše jsem trpěl, už jsem o ní nechtěl nic vědět.“ V napjatých konverzacích svému otci dokonce vyhrožovala. „Pro mou dceru existuje jen Alláh a nic víc,“ říká Sovieri. Myslí si také, že ji už nikdy neuvidí.
Psychoanalytik a jeden z vedoucích pracovníků organizace Entr’Autres Patrick Amoyel podotýká, že „takovéto odjezdy dětí znamenají totéž, co smrt. Na 99 procent už se nesetkají,“ dodává.
K tomu se podle Boukhobzaové přidávají všudypřítomné obavy rodičů, že jejich potomek spáchá teroristický útok. Vždy, když Francii zasáhne atentát, rodiče se strachují, zda je nespáchalo právě jejich dítě. „Nemůžete dělat vůbec nic,“ přiznává Ivan. „Jen si přát, aby se jim nic nestalo.“
