Právě ve státě Kwazulu-Natal, jehož je Durban hlavním obchodním centrem, se soustředí téměř dvoumilionová menšina potomků přistěhovalců z Indického poloostrova. Britové je sem dováželi jako výkonnou pracovní sílu na plantáže s cukrovou třtinou. Jejich přísun ve velkém skončil až před první světovou válkou.
"Podívejte, jak zbídačeně tehdy vypadali a jak se nám daří dnes. Máme své obchody, studujeme na univerzitách, vedeme podniky,“ ukazuje fotografie ze své historické knihy šestasedmdesátiletý Rugbeer Kallideen.
"První generace dávaly vydělané peníze do vzdělání svých dětí. I přes diskriminaci od bílých se tady Indům podařilo prosadit,“ chválí předky muž, který řídí Jihoafrickou hinduistickou organizaci.
Jihoafričan Gándhí
V segregované zemi to neměli jednoduché. Nesměli například chodit po chodníku nebo jim úřady neuznávaly svatby uskutečněné podle hinduistických obřadů. Zápas za jejich rovnoprávnost tu po dvacet let mírovou cestou vedl Mahátma Gándhí. Zde vyzkoušené metody nenásilných protestů pak uplatňoval i ve své indické domovině, kterou v roce 1947 dovedl k nezávislosti.
"Bohužel Jihoafričané o něm málo vědí. Přitom právě Gándhí byl pro Mandelu vzorem při boji s apartheidem,“ stěžuje si jeho oddaný příznivec Kallideen. Proto se aktivně zasazuje o udržování všech míst, která jsou se životem indického lídra na jižním cípu afrického světadílu mezi lety 1893 a 1914 spojena.
Gándhí bohužel pro africké Indy odjel příliš brzy. Jejich diskriminace trvala až do roku 1994, kdy se v JAR uskutečnily první demokratické všerasové volby.
Bělošský režim však toto etnikum využíval jako nárazník při svých sporech s mnohem početnějším černošským obyvatelstvem. Indové sice neměli stejná práva jako běloši, ale ve srovnání s černochy stáli právně výš. To a uzavřenost jejich komunity jim získaly kolektivní pověst kolaborantů s apartheidem.
"Nic se nezměnilo. Vždycky jsme byli uprostřed mezi bělochy a černochy. Akorát se prohodila vládnoucí rasa. Dříve jsme pro ni byli moc tmaví, teď jsme zas moc světlí,“ stěžuje si zhruba padesátiletá obchodnice s africkým kýčem, která kvůli svým protivládním názorům nechce být jmenována.
"Černoši nás nemají rádi, protože jsme bohatší než oni. Ale my jsme se na svůj majetek nadřeli. A vláda nedělá nic, aby nás ochránila před lupiči. Brzy tady bude druhé Zimbabwe, ze kterého vyženou všechny, kteří nejsou černí,“ pokračuje v litanii žena, která už si šetří peníze pro případ emigrace.
Kallideen je k budoucnosti soužití různobarevných etnik v zemi optimističtější. "V JAR platí pozitivní diskriminace, která se stejně vztahuje na černochy i na Indy. Když ale o stejné místo mají zájem Ind a černoch, většinou vezmou toho druhého,“ přiznává problémy.
Indickou kulturu má zachránit Bollywood
Na druhou stranu pád apartheidu umožnil návrat pěti hlavních indických jazyků do škol. "S vnukem už se musím bavit anglicky, moji mateřštinu vůbec neumí,“ říká obchodnice s kořením Longie Reddyová. "Když se ale nyní ve škole najde dost zájemců, může si třeba hindštinu nebo tamilštinu zapsat,“ dodává.
Někdy by o řeč předků studenti i stáli, ale často chybí adekvátní učitelé. V tom pomocnou ruku podala vláda v Dillí, která JAR po dobu apartheidu neuznávala. Dnes na své náklady posílá do Afriky kantory, stejně tak jako různé zpěváky a tanečníky, kteří mají u Indů vzkřísit jejich jihoasijské kořeny.
Výraznou roli v tom mohou sehrát i rozmáchlé filmy z bollywoodské produkce. Mezi durbanskými Indy jsou tyto spektákly mimořádně oblíbené, i když je musí sledovat s anglickými titulky. Stejně jako vysílání indických satelitních televizí.
V Durbanu je vidět, že si většina Indů na staré tradice příliš nepotrpí. Ve městě sice mají několik prostých hinduistických chrámů, stejně tak nechybí nenápadné mešity pro muslimy - oba druhy svatostánků však po celé dny zejí prázdnotou. Mezi hinduisty, ke kterým patří 65 procent jihoafrických Indů, dokonce během dekád postupně vymizelo kastovní dělení.
Po Durbanu sice jezdí rikšové, ale jsou to černoši a navíc fungují pouze jako rozptýlení pro turisty na kolonádě u skvostných písečných pláží. Typicky indické pytlovité kalhoty nosí jen málokterý muž, některé starší dámy jsou sice ještě zabalené do pestrobarevných sárí, ale jejich vnučky korzují ve zglobalizované módě elastických triček s hlubokými dekolty. Výjimkou je pouze období náboženských svátků.
Indové v JAR hledají předky v archivech
Pro starší však Indie zůstává jakousi mytickou pravlastí, kterou po pádu apartheidu opakovaně navštěvují, v archivech hledají, odkud přesně pocházeli jejich dědové. Takovým nadšencem je i Kallideen, kterému se po třech marných pokusech konečně povedlo vystopovat rodnou vesnici svého otce v zapadlém koutě státu Uttarpradéš.
Na otázku, zda se cítí být více Afričanem, nebo Indem, odpovídá Kallideen lstivě: "Jsem prostě africký Ind.“ Po odmlce však dodává: "Při kriketovém zápasu ovšem fandím Indii.“
Zhruba třicetiletý svářeč původem z Gudžarátu však na stejnou otázku reaguje úplně opačně: "Co je mi do Indie? Jsem občan Jihoafrické republiky a jediné, co nás tady všechny musí zajímat, je pozvednutí této země, aby byla stejně úspěšná jako USA.“
