Můžeme tomu říkat třeba Velká olihňová loupež. Před třemi lety Čína formálně přistoupila na sankce OSN proti Severní Koreji a zakázala dovoz ryb a mořských plodů z totalitní země, pro kterou tento artikl (především olihně) představoval životně důležitý zdroj příjmů.
Jen o pár týdnů později do severokorejské výlučné ekonomické zóny vpluly stovky čínských rybářských lodí. Odborníci z projektu Global Fishing Watch na základě satelitního snímkování napočítali 907 plavidel pendlujících mezi Čínou a pobřežními vodami KLDR.
Flotila traulerů a plovoucích továren na zpracování mořských plodů během tří let naprosto zdecimovala tamní populaci olihní. A to do té míry, že migrující hlavonožci, kterých jsou obvykle východoasijská moře plná, začali mizet i ze sítí japonských a jihokorejských rybářů.
Číňanům asistovalo severokorejské námořnictvo, které zahánělo místní rybáře z jejich tradičních lovišť. Pchjongjang totiž mocného souseda do svých vod sám pozval. Prodal mu přibližně tři tisíce rybářských licencí za celkem 220 milionů dolarů, aby se mu aspoň částečně podařilo nahradit obchodní ztráty způsobené sankcemi.
 |
Obyčejní Severokorejci, jeden z nejpodvyživenějších národů světa, tak však přišli o jeden z mála zdrojů proteinů. „Na trzích se prodávaly jen smradlavé, hnijící olihně, pokud jste vůbec nějaké sehnali,“ řekl portálu The Foreign Policy odborník na potravinovou situaci v totalitním státě Peter Oh. Bezohledný rybolov skončil až loni v létě, kdy KLDR (zřejmě v obavách z koronaviru), čínské lodě vykázala ze svých vod.
Drancování moří
Čína je dnes podle všech měřítek největší rybářskou velmocí na světě. Experti z British Overseas Development Institute odhadují, že za hranicemi výlučné ekonomické zóny Číny loví 12 490 čínských plavidel. To je asi čtyřikrát víc, než uvádí Peking.
Čína má totiž na ryby chuť a zkonzumuje jich čím dál víc. Jejích 1,4 miliardy obyvatel spotřebuje 38 procent veškeré světové produkce. Zatímco před pětatřiceti lety snědl jeden Číňan sedm kilo ryb ročně, dnes to je 37,8 kilogramu.
Jenže kdysi štědré pobřežní vody Číny jsou v důsledku honby za maximálním úlovkem vyčerpané. Odhaduje se, že v nich zbývá méně než patnáct procent původní rybí biomasy. Ministerstvo zemědělství už před čtyřmi lety konstatovalo, že ve Východočínském moři nezůstaly prakticky žádné ryby.
2. ledna 2021 |
Flotila čínských lodí proto čím dál častěji loví u pobřeží jiných států, přičemž devastuje místní loviště a obyvatele chudších zemí připravuje o důležité zdroje proteinů. Na drancování oceánů si stěžují rybáři v západní Africe i Jižní Americe.
Podle The Foreign Policy je to cílená politika čínské vlády, která skrze dotace hradí rybářským lodím 94 procent nákladů na palivo. Ročně ji to vyjde na 5,9 miliard dolarů – na jednu loď v průměru 347 000 dolarů. To je daleko víc, než v ostatních rybářských velmocech. Například v EU, kde je rybolov také silně dotován, je to ročně 23 000 dolarů.
Některé země se brání. Argentina loni na jaře zadržela posádku čínské plovoucí továrny na zpracování olihní, která vplula do její výlučné ekonomické zóny. Před čtyřmi lety dokonce argentinská pobřežní stráž potopila šestašedesát metrů dlouhý trauler Lu Yan Yuan Yu 010.
A loni v červenci ekvádorské námořnictvo objevilo čínskou flotilu asi tři sta kilometrů od Galapág. „Je to doslova válka. Nemám pochybnosti, že to jednou skončí tragédií,“ míní expert na rybolov Milko Schvartzman.
Základna v Montevideu
Čínské rybářské lodě mají v jižním Atlantiku základnu v Montevideu, hlavním městě Uruguaye. Zatímco Argentinci na ně koukají s nevolí, jejich severní soused dal čínským posádkám volnou ruku a téměř vůbec je nekontroluje.
„V Montevideu tak v podstatě vznikl čínský pirátský přístav,“ míní Schvartzmann. Číňané dnes v Montevideu tvoří čtyřicet procent všech zahraničních posádek. Pozornost místních médií si vysloužili tím, že z lodí často vynášejí mrtvoly svých námořníků. „Podmínky na těch lodích jsou příšerné,“ vysvětluje Schvartzman.
2. ledna 2021 |
Číňané dokonce před dvěma lety plánovali západně od Montevidea postavit nový přístav včetně závodů na zpracování ryb. Projekt, který měl podporu uruguayského prezidenta, nakonec zkrachoval na odporu místních obyvatel.
O rok dříve se jim však povedlo něco podobného v Mosambiku, kde ovládli přístav Beira a zdvojnásobili jeho kapacitu, takže dnes pojme až sto traulerů. Čínské lodě v Mosambickém průlivu ročně vyloví asi 60 000 tun kvalitních ryb jako jsou pražmy a kanicové. „Za právo na rybolov platí vládě pakatel. Místní rybáři si stěžují, že už nic nemohou chytit,“ říká ekonom Pierre Failler.
Čína je rybářským gigantem, lodě vysílá k Africe i Jižní Americe |
Na druhé straně Afriky postavili Číňané asi dvacet závodů na zpracování sardinek, z kterých vyrábějí krmivo pro drůbež a ryby v umělých chovech. Kdysi všudypřítomné a výživné ryby rychle zmizely z jídelníčku místních obyvatel, pro které uzené sardinky představovaly hlavní zdroj proteinů.
„Je to devastující. Lidé v Gambii jsou z hlediska jídla na rybách závislí,“ říká gambijský novinář Mustapha Manneh a poukazuje na to, že cena sardinek za uplynulé roky vzrostla pětkrát až desetkrát. Výsledkem průmyslového rybolovu, na kterém se podílejí i evropské či ruské lodě, je i rostoucí nezaměstnanost nutící mladé lidi k migraci.
Třenice v Jihočínském moři
Největší flotila rybářských lodí na světě má ještě jeden účel. Peking ji používá k prosazování svých geopolitických cílů. Někteří rybáři projdou výcvikem a stanou se součástí námořních milic hájící čínské zájmy u Spratleyových a Paracelských ostrovů, na něž si dělá nárok i Malajsie, Brunej, Filipíny, Tchaj-wan a Vietnam.
„Tyto posádky ryby neloví. Monitorují ostatní flotily, zajišťují zásobování a najíždějí do plavidel jiných zemí. Během uplynulé dekády se v tom velmi profesionalizovaly, staly se hlavní zbraní prosazující čínskou nadvládu v Jihočínském moři,“ říká sinolog Greg Poling z Centra pro strategická a mezinárodní studia ve Washingtonu.
Experti upozorňují, že čínský způsob průmyslového rybolovu je možná morálně odsouzeníhodný, pohybuje se však v mantinelech mezinárodního námořního práva. Ostatně i evropské lodě se podílejí na drancování moří a ilegálním rybolovu, často se navíc plaví pod vlajkou jiného státu.
Jedním z mála způsobů, jak to zpomalit, je odbourání státních dotací. Už několik let na toto téma probíhají rozhovory v rámci Světové obchodní organizace, dohoda se očekávala do konce roku 2020. Před pár týdny však jednání zkrachovala - kvůli koronaviru, ale i proto, že vyjednavači se nedokázali shodnout na definici termínu „ryba“.
Optimisté věří, že letos se shody podaří dosáhnout. „Pokud se státy dohodnou na omezení škodlivých dotací pro rybáře, dosáhnou vítězství, které bude mít dlouhodobý pozitivní dopad na světové oceány,“ řekla agentuře Reuters odbornice na průmyslový rybolov Isabel Jarrettová z neziskové organizace Pew Charitable Trusts.
Podle jejího modelu by se v případě omezení dotací měla rybí biomasa během dvaceti let zvětšit o 12,5 procenta. „Čína se chová pragmaticky, nebude to sabotovat. Pokud ostatní omezí dotace, omezí je také,“ vysvětluje Jarettová.
