Příslušníci početné čínské diaspory, čítající dnes na padesát milionů lidí (mimo Tchaj-wan, Hongkong a Macao), v drtivé většině udržují čínskou kulturu, pociťují čínskou identitu a uznávají svůj čínský původ. „Duší“ zůstávají Číňany, ať už je vítr zavál kamkoliv.
Čínské komunity v cizině patří mezi nejpočetnější a nejlépe organizované. Peking si je jejich potenciálu vědom a čím dál intenzivněji přemýšlí, jak nejlépe je využít pro své ambice, jež se zdají nekonečné.
Někteří analytici kvůli všem těmto skutečnostem považují čínské diaspory za jakési potenciální převodové páky zahraniční politiky Číny. Za jakousi pátou kolonu, jež má obrovské možnosti, jak ovlivnit přístup zemí, které čínské menšiny hostí.
Tak jednoduché to však není. Jednoznačné totiž rozhodně nejsou ani vazby mezi „pevninou“ a zámořskými komunitami.
„Bylo by hloupé popřít existenci vztahů mezi Pekingem a čínskými diasporami po celém světě,“ napsal orientalista Roman Pogorelov pro internetový magazín New Eastern Outlook. „Tyto vazby jsou však velmi specifické,“ dodal.
Lze přestat být Číňanem?
Podle současné čínské definice je zahraniční Číňan „příslušníkem čínského národa, který žije v cizině“. Běžný postoj je, že tento termín zahrnuje všechny lidi s čínským původem na celém světě. Je to dosti zvláštní postoj, pro čínské chápání však charakteristický. Jiné země o potomcích svých emigrantů rozhodně netvrdí, že jsou „jejich vlastní“. Kupříkladu Británie, v níž má mnoho Američanů své předky, nehlásá, že Hillary Clintonová a její příbuzní jsou zbloudilí „zahraniční Britové“.
Čínští turisté objevili Rusko. Hoteliéry trápí zvyky i otřesné chování |
Mnoho Číňanů to však bere tak, že nikdo s čínskou krví v žilách není „cizinec“, je to prostě jen Číňan s cizím občanstvím. Platí to dokonce i v případě, že dotyčný vůbec nemluví čínsky a nikdy nestrávil ani vteřinu svého života v Číně. Etničtí Chanové, jejichž rodiny odešly do ciziny před mnoha generacemi, jsou často považováni za soudržnou součást čínského národa, a to čínskou vládou i tamními obyvateli. Přestat být Číňanem zkrátka nelze, přinejmenším je to pořádná fuška.
Sunjatsen, zakladatel nacionalistického Kuomintangu, uctívaný jako „otec“ čínského národa, prosazoval myšlenku „společné krve“. O století později pokračuje prezident Si Ťin-pching prakticky v totožném duchu. Předloni načrtl svoji představu takto: „Generace zahraničních Číňanů nikdy nezapomněly na svou domovskou zemi, na svůj původ, na to, že v jejich žilách koluje krev čínského národa.“
Služte zájmům vlasti!
S tímto východiskem souvisí i další skutečnost – neobyčejná stejnorodost dnešní Číny. Získat čínské občanství, nemáte-li čínské předky, je téměř nemožné. Bez ohledu na to, jak dlouho v zemi žijete či jak jste bohatý. Když se někdo ožení či vdá za občana ČLR, teoreticky občanství dostat může, v praxi je však takových případů v nejlidnatější zemi světa minimum (v řádu stovek).
Naopak zejména Chanové se zahraničními pasy jsou vítáni a zahrnováni výhodami. Každý, kdo má čínské předky, má třeba daleko snazší přístup k pracovním vízům.
Jste-li však příslušníkem „velké čínské rodiny“, jak s oblibou říká Si Ťin-pching, nese to s sebou i jistá očekávání. Čínští politici čím dál silněji zdůrazňují požadavek loajality nejen vůči Číně jako takové, ale i vůči vládnoucí komunistické straně. Řada zahraničních Číňanů se zmiňuje, že cítí tlak na to, aby vzali za svou povinnost vyjadřovat se ve prospěch Pekingu. Loni prý byli čínští imigranti v Austrálii vyzýváni, aby zaujali „správný postoj“ a podpořili pevninskou Čínu v jejích nárocích v Jihočínském moři. Podobně jsou instruováni studenti a byznysmeni čínského původu, aby sloužili „zájmům své vlasti“.
Jak napsal časopis The Economist, Gary Locke, první americký velvyslanec čínského původu v Pekingu (2011 až 2014), byl státními médii opakovaně kritizován za to, že „sleduje americké zájmy“. Jaký div!
Podobně je zahraničním novinářům s čínskými kořeny neustále připomínána jejich „čínská krev“.
Přestože Čína už začíná pociťovat problémy spojené se stárnutím populace a nedostatkem pracovních sil v méně honorovaných oborech, čínští občané se stále masivně hrnou do zahraničí. Každoročně odjíždějí studovat či pracovat stovky tisíc obyvatel říše středu. Mnozí se později vracejí do Číny a stávají se vůdčí silou inovací a rozvoje vyspělých technologií. Daleko více jich však zůstane za hranicemi.
Podle oficiálních údajů čínského ministerstva pro vzdělání se ze zhruba čtyř milionů Číňanů, kteří od roku 1978 odešli studovat do zahraničí, nejméně polovina nevrátila. Mnozí i proto, že Čína neumožňuje dvojí občanství.
Když se diaspora hodí
Komunistická strana zpočátku pohlížela na zahraniční Číňany jako na komplice kapitalistů. Nicméně poté, co i ona začala za Teng Siao-pchinga kapitalismus vzývat, si na ně rychle vzpomněla. Nebo spíše na jejich peníze. Vyhladovělá obří země potřebovala přehršle investic a zahraniční Číňané se jevili jako nejsnazší cesta.
Jejich finance pak skutečně sehrály podstatnou roli v raketovém vzestupu Číny. Dnes však Peking věnuje velkou pozornost navazování vztahů se zámořskými komunitami i z jiných důvodů. Jde o čínské ambice v cizině.
Peking by zjevně chtěl, aby zahraniční Číňané sehráli roli páté kolony. Aby ve svých domovských zemích prosazovali jeho zájmy. To však není zdaleka samozřejmé. Jistě, mnozí Číňané z diaspory s hrdostí sledují vzestup staré vlasti, to však neznamená, že jsou jakousi silou skrytě pracující v zájmu Pekingu. „V této chvíli nelze roli zámořských Číňanů v politice Pekingu přeceňovat,“ píše Pogorelov.
Ti se podle něj nikdy nesnažili kontrolovat politiku zemí, v nichž žijí, a nemají k tomu ani efektivní nástroje. Navíc pak zejména jejich starší generace je často v názorové opozici vůči pekingským komunistům.
Vezmeme-li však v úvahu narůstající čínský nacionalismus, tradiční sinocentrismus a hluboce zakořeněný pocit křivdy z nespravedlností, jichž se prý na Číně v minulosti dopustily cizí velmoci (a z nich pramenící silné výhrady ke stávajícímu světovému pořádku), pak jsou obavy z budoucího chování Číny zcela namístě.
Nelze vyloučit ani to, že zejména nové generace zahraničních Číňanů mohou v případných vyhrocených situacích Peking ve své většině podpořit a stát se tak jeho pátou kolonou.
