Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvCo bude s pěti miliony Hongkonžanů, kteří se sžili s demokracií, až město a okolí pohltí komunistická Čína? Datum předání se nezadržitelně blížilo a nervozita mezi diplomaty stoupala.
Padaly i bizarní návrhy. Například na přestěhování všech obyvatel Hongkongu do Severního Irska.
To však byl jen pouhý folklor. Dlouho dopředu probíhala utajovaná jednání, která skončila definitivní dohodou 19. prosince 1984. Závěrečné dokumenty ve velkých červených deskách podepsali tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová a předseda čínské vlády Čao C’-jang (ten po pozdějších událostech na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 skončil v domácím vězení).
Bylo vymalováno. Podpis obou státníků uzavřel více než 150 let britské vlády v Hongkongu a stanovil časovou lhůtu k převzetí čínské suverenity nad městem 1. července 1997. Příznačné bylo, že rozhodnutí, jež mělo fatální vliv na budoucnost a svobody Hongkonžanů, s nimi nikdo nekonzultoval.
Cesta k finální dohodě však byla více než trnitá.
Pověstná „železná lady“ zahájila jednání o budoucnosti už v roce 1982 – tehdy vstoupila na půdu komunistické Číny jako vůbec první britská ministerská předsedkyně. Čína tehdy byla do sebe zahleděnou chudičkou zemí, kde ekonomické reformy Teng Siao-pchinga teprve nesměle startovaly. Vyjednávala však tvrdě a sebevědomě.
Londýn doufal, že si nad městem udrží kontrolu. Spletl se
Jak vyplývá z diplomatických materiálů, Londýn zpočátku doufal, že si nad městem – jež se za jeho vlády stalo světovým finančním centrem – udrží významnou kontrolu i po formálním předání Číně. Tvrdě se však přepočítal. „Bylo to velké zklamání,“ napsal tehdejší britský velvyslanec v Číně sir Percy Cradock, když Číňané shodili tento návrh ze stolu jako „zbytečný a nevhodný“.
Protože jednání byla tajná, některé dokumenty byly zveřejněny až nyní. Mimo jiné z nich vyplývá, že Čína Brity tlačila k rychlému řešení. Její vůdce Teng Siao-pching Thatcherovou varoval už v září 1982, že budoucnost enklávy je třeba dojednat neprodleně.
Na druhé straně ani čínští komunisté neměli zájem na rozbití „kapitalistického zlatého vejce“, jak Hongkong nazývali. Uvědomili si, že pokud by tam zavedli svoje pravidla, hongkongská prosperita by nenávratně zmizela, neboť zahraniční kapitál by se přelil jinam. Proto Teng záhy naznačil, že „nová čínská ústava by umožnila vznik zvláštních administrativních zón“, v nichž by mohly fungovat různé právní a ekonomické systémy. Odtud už byl jen krůček k pověstnému principu „jedné země dvou systémů“, který se stal základem dohody.
Znamenalo to, že Hongkong si udrží své „kapitalistické“ hospodářství a omezené demokratické svobody, ale suverenita přejde na Čínu. Tamní politici se zároveň zavázali, že tak to zůstane celých padesát let, až do roku 2047.
O nás, bez nás, řekli si tenkrát mnozí rozzlobení Hongkonžané. Když Margaret Thatcherová po podpisu závěrečného dokumentu přicestovala do Hongkongu, pokřikovali na ni, že vrhla přes pět milionů lidí do rukou komunistické diktatury.
Nyní, 20 let po předání, podobné nálady přetrvávají. Čína sice svůj slib formálně plní, politické svobody nicméně plíživě oklešťuje.
Hongkong
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
