Bojíte se teroristických útoků?
Větší strach máme z nebezpečných chorob. Řádí tu, nač si vzpomenete: břišní tyf, malárie i cholera. Proto se pořád myjeme. Kritická místa - záchody, kuchyň, jídelna či místa, kde vyšetřujeme místní obyvatele - se neustále čistí a dezinfikují. Také výjezdní zdravotní týmy procházejí po návratu na základnu přísnou "dezaktivací" to jest sprchy a dezinfekce všeho, co lidé měli na sobě.
Jak si zvykáte na Kábul?
Ve stínu čtyřicet, v noci skoro mráz - spíme v zimních spacácích. Stačí, aby zafoukal vánek a prach je všude. Tělo dostává zabrat.
Padáte, s prominutím, na hubu?
Padáme na hubu přiměřeně. Když jsme stavěli nemocnici, měli jsme toho plné zuby. Teď už se to dá zvládnout. Počítám ale, že dostaneme ještě zabrat. Hlavně až přijde zima... Ale nestěžujeme si. Máme za sebou Balkán, zemětřesením poničené Turecko a měsíce velmi tvrdého tréninku. Brali bychom už jen ten Afghánistán. Jen on je pro nás výzvou. Poklidná mise kdesi v ústraní by nás zklamala. Nenaplnila by naše ambice. Afghánistán je přesně to, co potřebujeme.
Mluvíte o té zemi, jako kdybyste ji chtěl pokořit?
Máte štěstí, že jste v Praze. Jinak bych vám jednu střihnul, pane redaktore. Nepřijeli jsme sem vítězit, ale pomát! Afghánistán trpí už desetiletí různými "vítězstvími", která ho přivedla na pokraj zkázy.
Ambice? Jaké máte ambice?
Pomáhat místním lidem a být nejlepší. Lepší než naše západní vzory.
A jste lepší?
Zní to sice neskromně, ale už po týdnu mohu říct, že jsme lepší. Když jsme před týdnem zahajovali provoz, byli tu i lékaři ze spojeneckých jednotek NATO... a jen kulili oči.
Prý vyjíždíte i na jakési "džípové mise" mimo Kábul. O co jde?
Hledáme místa, kde všude nás potřebují. A několik zoufale zanedbaných lokalit jsme našli. Je to ale maximálně jen do dvaceti kilometrů od našeho špitálu. Není tu zatím bezpečno. Stanovil jsem si podmínku: mí lidé budou vždy do setmění zpět na základně! Žádné přenocování v horách! Už tak dost při výjezdech riskujeme.
Kdo vás chrání?
Naši výsadkáři. Jsou perfektní, připravení a střeží nás jako malé děti.
Jak to v afghánských vesnicích vypadá?
Otřesně. Vy v Praze si ani v nejbujnější fantazii nemůžete představit, jak ty vesnice vypadají. Máme špičkové medicínské zařízení jednadvacátého století, a jako bychom se s ním vraceli do středověku. Pořád si říkám - takhle nějak to asi v Čechách vypadalo ve dvanáctém století... a to ještě bůhví jestli.
Co vás nejvíce šokovalo?
Rozsah zanedbání afghánského národa. Preventivní medicína či základní hygienické návyky neexistují. O snadno léčitelná zranění či onemocnění se nikdo nestará, takže přerůstají do strašlivých infekcí. Polovina lidí tu trpí leishmaniozou (přenáší ji komár - pozn. aut.), což je nebezpečná infekce, která se projevuje ve formě obrovských krvácejících a znetvořujících vředů... někdy i smrtelných.
Afghánce především léčíme, ale bez minimální zdravotnické osvěty by to nebylo k ničemu. Pro místní lékaře připravujeme školící programy. Humanitární organizace jim totiž dovážejí poměrně moderní přístroje, ale afghánští zdravotníci s nimi neumějí zacházet. Většina našich pacientů jsou děti. Občas jen těžko rozdýchávám, jak jsou postižené.
Že by přece jen krize? Léčit vojáky je asi něco jiného než děti, které za nic nemohou?
Pokud trauma přijde, "vyléčí" ho zadostiučinění, že něco děláme pro lidi, kteří si tolik vytrpěli. Měli jsme tu holčičku s těžkými a neléčenými spáleninami zad. V Čechách málem smrtelný případ. Jenomže ona to v těch hrozných podmínkách přežila.
Kolik ošetříte denně pacientů?
Osmdesát až sto, takže máme co dělat. Pokud by se ale jednotky mise ISAF, k níž patříme, pustily do riskantnějších akcí, asi bychom nevěděli kam skočit dřív.
V Albánii a Turecku jste ve špitále nastolil diktaturu, proti níž zdravotníci reptali. Říkal jste, že je vám to jedno, protože chcete všechny v pořádku dovézt domů. Jak je tomu s diktaturou v Afghánistánu?
Hergot, chlape, vy máte ale opravdu štěstí, že na vás nemohu! Odpovím tak: je to jako s fotbalovým mančaftem - taktika vítězných utkání se ani v polním špitálu nemění. Mise ISAF je velmi riskantní a lidé chápou smysl přísné kázně.
Jak ji snáší ženy, které máte s sebou?
Přes den se drží obdivuhodně. Večer v soukromí možná ale nějakou tu slzičku uroní. Obdivuji je.
Bin Ládinovi teroristé se dál prohánějí po Afghánistánu. K čemu je mise ISAF dobrá?
Jak se vůbec můžete takhle ptát?! Jen do Kábulu, ještě nedávno mrtvého města, se vrátilo 650 utečenců. Obnovují se chodníky, vysazuje se tráva a růže... otevírají se znovu krámky, osévají se pole. Už jen kvůli tomu stojí naše přítomnost v Afghánistánu za to.
