Sovman Atgerievová před několika lety ze své vlasti v obavách o bezpečnost uprchla společně se sestrou a dětmi. Před rokem dostala v Česku azyl. Bydlí v integračním azylovém středisku v Havířově.
Před válkou, na počátku 90. let, spokojeně žila se svým mužem a dětmi. Byli poměrně váženou a bohatou rodinou. Měli vlastní dům i automobil. V roce 1994 začala první rusko-čečenská válka.
"Válka s Ruskem mi převrátila život naruby. Zahynul v ní můj manžel, bratr a spousta dalších příbuzných a známých. Nikdy mě ani nenapadlo, že přežiju jejich smrt, že zůstanu sama, bezbranná a nemocná v cizí zemi. V duši stále cítím velkou bolest. Hluboce mě zasáhla především smrt mého bratra. Od smrti rodičů byl mně a ostatním sourozencům otcem i matkou."
"Mí blízcí padli v boji za nezávislost Čečenska. V mých očích jsou proto hrdinové, kteří se zbraní v ruce bránili svoji vlast, ženy a děti před cizími vojáky. Nejsou to teroristé, ani bandité, jak o nich mluví Rusové. Žádný z Čečenců, které znám a kteří se rozhodli bojovat, by nezabil člověka pro nic za nic," říká Sovman.
Skryti ve sklepě s mrtvolou
Začala válka. V Čečensku řádili bandité. Rodina nemohla odjet z města, synovi paní Sovman byl sotva měsíc. Skryli se do sklepa, kde se jich mačkalo dvacet.
"Zůstali jsme čtrnáct dní bez elektřiny, plynu a bez dostatku potravin. Kvůli hladu, zimě a neutichající palbě, která k nám zvenku doléhala, děti nepřestávaly plakat. Jedna babička během té doby zemřela. Nemohli jsme tělo nikam odnést a proto jsme byli nuceni sdílet sklep s mrtvolou," vzpomíná. Po patnácti dnech zaslechli zvenku ruštinu. Dům prohledávali vojáci. "Div jsme neumřeli strachy. Našli ve sklepě, mířili na nás zbraněmi...
V tom jsme zaslechli rozkaz nějakého důstojníka, aby nestříleli. Odvezli nás z města. Strašně jsme se báli, mysleli jsme, že nás někde za městem zastřelí. Pak za mnou přišel ten důstojník. Byl to náš někdejší ruský soused Saša, kamarád mého bratra. Byli jsme v bezpečí. Dodnes si myslím, že jsme přežili jen díky tomu, že nás poznal."
Sovman s dětmi se dostala do bezpečí sousedního Dagestánu, kde zůstali do konce první války v srpnu 1996 a pak se vrátili do Čečenska. "Bláhově jsem si myslela, že už je vše za námi a že nás čekají lepší časy. Ve volbách zvítězil pan Maschadov, který sestavil vládní kabinet. To se však neslučovalo s představami Ruska," domnívá se. "Rusové se všemožně snažili vnést do čečenských řad rozkol, což se jim nakonec povedlo.
Bratr zemřel ve vězení
V Čečensku stále sílilo radikální křídlo, které stálo v opozici vůči Maschadovi. V čele stál Chataba. Prosazoval změny, se kterými jsme nesouhlasili. Chtěl například obnovit staré muslimské obyčeje: povinné nošení šátků, zákaz učení ve školách nebo sledování televize.
Začaly se formovat jednotky, které rabovaly, unášely děti a ženy a požadovaly výkupné. Zašlo to tak daleko, že už vymáhaly výkupné i za vrácení těl k pohřbení."
Opozice začala připravovat atentát na Turpala Ali Atgerieva, bratra paní Sovman, který byl vicepremiérem. Pokusili se ho zabít několikrát. Dvakrát byl těžce raněn.
"Protože se opozici nepodařilo zlikvidovat bratra přímo, zaměřili se banditi na jeho rodinu. Byli jsme u ní v domě, když ve dvě hodiny ráno vybuchla nálož, všichni jsme naštěstí přežili, ale mnoho z nás výbuch těžce zranil. Pomohli nám sousedi, kteří nás vyhrabali z trosek a odvezli do nemocnice.
Mého bratra nakonec zradil jeho nejlepší kamarád. Ten člověk přesvědčil jeho a tehdejšího čečenského prezidenta k mírovým jednáním s Moskvou. Tvrdil, že stejně jako Čečenci, také Moskva chce mír v regionu. Asi deset minut po jedné takové schůzce, kdy "kamarád" odjel, obklíčilo dům komando, bratra zatkli a přepravili do Moskvy.
Za rok ho odsoudili k patnácti letům vězení. Zemřel tam. Domnívám se, že ve vězení podlehl zraněním způsobeným bitím. Byl ve špatném fyzickém stavu." Atgeriev zemřel podle Wikipedia.com za "podivných okolností" v roce 2000, podle oficiálních zpráv na vnitřní krvácení, které měla způsobit leukémie.
Viděla jsem umírat lidi
"V této nepřehledné situaci, kdy někteří Čečenci unášeli a zabíjeli své sousedy za peníze Rusů, začala druhá válka," vypráví Sovman. Psal se roku 1999 a ona odjela i s dětmi do Dagestánu k sestře. Novinky z domova ale byly tak děsivé, že se rozhodla vrátit, aby "na vlastní oči viděla, co se děje".
Její rodné město Gudarmes obléhali Rusové. Sovman a dvě zdravotní sestry pronikly do města, znaly dobře místní stezky. "Všude byla spousta mrtvých po ruském bombardování. Byla to opravdu strašlivá scenérie. Rusům bylo jedno, zda střílí na ozbrojence nebo na civilisty.
Na vlastní oči jsem viděla umírat lidi. Zažila jsem strašný pocit bezmoci, když se na tebe dívají zranění lidé, v jejich očích čteš prosbu, ale nejsi schopen jim pomoci.
Za týden se Čečenci a Rusové domluvili a vyznačili koridor pro bezpečný únik z města. Ve městě zůstali jen bojovníci. Ženy, děti a starci uprchli z města. Rozhodla jsem se zůstat a pomáhat jako zdravotní sestra raněným.
Byli jsme obklíčeni, statečně jsme se bránili, ale proti nám stála velká přesila. Museli jsme opustit město. Spousta mužů z celého Čečenska utekla do hor. Tam se zformovaly partyzánské oddíly.
Manžela zabili, když nás přišel navštívit
Mnoho z mužů, kteří se rozhodli pro ozbrojený odpor proti ruskému nepříteli, už nežije. Ti, co jsou v horách, žijí v nelidských podmínkách. Dlouho nevidí své rodiny. Pokud se je pokusí navštívit, riskují život. Tak zemřel i můj muž.
Jednou v noci přišel tajně domů, aby po dlouhé době viděl mě a naše děti. Ale zřejmě někdo ze sousedů ho udal. Doma byly ale jen naše děti. Maskovaní muži vtrhli do domu a mého muže před jejich zraky zbili tak krutě, že na následky těžkých zranění na druhý den zemřel. Když jsem se vrátila domů, byl po smrti. Zhroutila jsem se.
Rozhodla jsem se pro život
Je mi velmi smutno z Čečenců, z nichž se stali za války zrádci, kteří kvůli penězům nebo ze strachu spolupracovali či spolupracují s Ruskem. Bohužel je jich hodně. V současnosti už nedělají v Čečensku špinavou práci Rusové, ale sami Čečenci, ti, kteří zradili a kteří se nechali koupit Ruskem."
V Čečensku v současnosti vládne úplná anarchie. Kadyrovovci (Kadyrov byl v letech 2003 a 2004 "proruským" prezidentem Čečenska, jeho nástupci se podílí na moci dodnes) znásilňují a zabíjejí dívky. Když se je někdo snaží zastavit, je zastřelen. Kadyrovovi muži se neřídí zákony, protože oni sami jsou zákon. Běžní obyvatelé Čečenska mají strach o život svůj a svých rodin, a proto jen mlčky přihlížejí, co se kolem děje. Každý se raději snaží starat sám o sebe.
Ztratila jsem úplně víru ve spravedlnost na světě, jen těžko ji hledám a někdy si stále myslím, že neexistuje. Bolest ze ztráty mých blízkých se stala od té doby součástí mého já. Dodnes s tou strašlivou ztrátou těžce vyrovnávám.
Myslela jsem na sebevraždu, ale kvůli svým dětem jsem se rozhodla pro život, i když nevím, co mě a mou rodinu čeká v budoucnosti. Nevím, jestli budu sama schopna zajistit svým dětem dobrý život a vzdělání. Chtěla bych ale poděkovat České republice, která nám poskytla azyl, a lidem z azylového střediska v Havířově a z neziskové organizace SOZE za to, že mi tyto těžké chvíle pomáhají zvládnout."
