1946 Churchill sní o Spojených státech evropských
Britové se nikdy nepovažovali za součást Evropy. Už od dob Viléma Dobyvatele si od dění na pevnině drželi odstup a platí to dodnes.
Možná za to může nostalgie po zmizelém impériu, možná průliv La Manche, který ostrovní království odděluje od zbytku kontinentu. Během půl století trvajícího svazku s EU to každopádně často vypadalo, že jsou jednou nohou venku.
Ironií dějin je, že to byl právě britský politik, kdo po druhé světové válce vyzval k vytvoření „Spojených států evropských“. Tím mužem nebyl nikdo jiný než Winston Churchill, velký vzor současného premiéra a hlavního tahouna kampaně za odchod z EU Borise Johnsona.
„Struktura Spojených států evropských, pokud bude dobře vystavěna, bude mít za následek, že síla jednotlivých států bude méně důležitá. Malé státy budou mít stejný hlas jako ty velké a podíl na společné věci pro ně bude poctou,“ prohlásil Churchill rok po konci války během projevu o budoucnosti Evropy v Curychu.
Do BREXITU zbývá
Strůjce britského vítězství nad Hitlerem byl přesvědčený, že mír v Evropě nastane až ve chvíli, kdy Německo a Francie zapomenou na odvěké nepřátelství a začnou spolupracovat. Británie by v tom sehrála podobnou roli jako Spojené státy: nové Evropě měla být přítelem a mentorem, součástí „Spojených států evropských“ se však stát neměla.
1963 De Gaulle říká ne
Sedm let po Churchillově projevu vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, jehož cílem bylo integrovat uhelný a ocelářský průmysl ve Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku, Nizozemsku a západním Německu.
V roce 1957 tyto státy podepsaly v Římě dohodu o vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS), které už mělo větší ambice: celní unie a jednotný trh měly zamezit opakování válečné apokalypsy. Evropa v té době prožívala zlaté časy. Německo zakoušelo hospodářský zázrak a Francie procházela obdobím, které si vysloužilo přezdívku „les trentes glorieuses“ (slavné třicetiletí).
Britové mohli jen závidět. Impérium se rozpadalo, ekonomika chřadla a ve Whitehallu se při pohledu přes La Manche šířilo přesvědčení, že Británii ujíždí vlak. Vláda Harolda Macmillana proto požádala o vstup do EHS, přihlášku však dvakrát vetoval francouzský prezident Charles de Gaulle.
Když tak učinil v roce 1963 poprvé, byla to pro Macmillana taková rána, že si do deníku poznamenal: „Veškerá naše domácí i zahraniční politika je v troskách“. Podruhé Britové narazili na odpor Paříže o čtyři roky později, když v Downing Street úřadoval labourista Harold Wilson.
Proč byl De Gaulle tak zarytě proti? Británii považoval kvůli jejímu zvláštnímu vztahu s USA za „trojského koně“ Američanů. Bál se, že britské členství v EHS by ohrozilo evropskou jednotu a vedlo by k vzniku „kolosálního atlantického společenství pod americkým vedením“. Jistou roli však mohly hrát i jeho hořké vzpomínky na válečná léta v Londýně a napjaté vztahy s Churchillem (více například zde).
1975 První referendum
Teprve když tvrdohlavý generál opustil na prahu osmdesátky Elysejský palác, uvolnila se Britům cesta do evropského projektu. V roce 1973 se konečně stali členy Evropského hospodářského společenství. K jednacímu stolu tak usedli o šestnáct let později.
Brzy se věci zkomplikovaly. K moci se dostala labouristická strana, která byla ve vztahu k evropskému společenství hluboce rozdělena. Premiér Harold Wilson ve snaze zahladit spory ve straně a zachránit kabinet vyhlásil referendum, zda má Británie v EHS setrvat.
Plebiscit se konal v červnu 1975 a výsledek byl jednoznačný. Dvě třetiny voličů se vyjádřily pro setrvání. Během kampaně se totiž veřejnost zajímala především o žalostný stav ekonomiky, závratnou inflaci a rozsáhlé protesty odborů. Při pohledu na hospodářský zázrak ve Francii či západním Německu se členství v EHS jevilo jako zaručený lék na britské neduhy.
Pnutí v Labour Party však nezmizelo a řada jejích představitelů stále na evropský projekt pohlížela jako na něco, co je s jejich vizí socialismu naprosto neslučitelné. Byl to jeden z faktorů, které labouristickou vládu oslabovaly a připravily cestu drtivému vítězství Margaret Thatcherové v roce 1979.
1979 Chci své peníze zpět
Železná lady byla zpočátku velkou stoupenkyní účasti v evropském projektu a před referendem v roce 1975 dokonce oblékla svetr s vlaječkami členských států. Postupně u ní však narůstal odpor k další evropské integraci, což nakonec také přispělo k jejímu pádu.
Začalo to sporem o britský příspěvek do rozpočtu EHS. Thatcherové se nelíbilo, že finanční pravidla, u jejichž tvorby Britové nebyli, zvýhodňují země s velkým zemědělským sektorem. Například Francii.
„Chci své peníze zpět,“ prohlásila v roce 1979 a po pěti letech toho dosáhla: na sumitu ve Fontainebleau vyjednala pro Británii slevu, která trvá dodnes.
Společná hospodářská politika evropského společenství se od těch dob stala častým terčem britského bulváru, který s oblibou psal o „horách másla a jezerech mléka“, tedy nadprodukci zemědělských produktů způsobené dotacemi.
Euroskeptické postoje Železné lady ještě posílil nástup francouzského socialisty Jacquese Delorse do čela Evropské komise. Thatcherovou děsily jeho návrhy na zavedení jednotné evropské měny a zřízení Evropské centrální banky. EHS se tím v jejích očích posouvalo k zásadnímu omezení práv jednotlivých států určovat svoji ekonomickou politiku.
„Neodbourávali jsme hranice státu v Británii jen proto, abychom viděli, jak se znovu budují na evropské úrovni a jak se v evropském superstátu uplatňuje nová dominance Bruselu,“ prohlásila Thatcherová v roce 1988 během projevu v Bruggách (celý text projevu v angličtině zde).
Pravicový bulvár The Sun dokonce v listopadu 1990 přišel s velkým titulkem “Up Yours Delors,” kterým šéfovi Evropské komise jasně vzkazoval, kam si své sny o společné měně může strčit.
Rostoucí antipatie britské premiérky k evropským institucím nakonec vyvolaly v Konzervativní straně rebelii. Když zjistila, že souboj s vnitrostranickou opozicí nevyhraje, oznámila rezignaci. „Byla to zrada s úsměvem na tváři,“ vzpomínala později.
1996 Válka o hovězí
Jejím nástupcem se stal pragmatik John Major, kterému se podařilo vyjednat Británii výjimku ze společné měny a evropské sociální charty. Dočasně tak urovnal spory v Konzervativní straně. Krátce po jejím volebním vítězství v roce 1992 však nastal šok, který do britských dějin vstoupil jako „Černá středa“.
Británie byla tou dobou už dva roky součástí Evropského mechanismu směnných kurzů, což Bank of England zavazovalo, aby v případě vychýlení kurzu libry mimo stanové pásmo intervenovala. Britská ekonomika na tom ale nebyla dobře. Potýkala se s vysokou inflací, státním dluhem a tlak na oslabení libry sílil.
Toho využili spekulanti v čele s Georgem Sorosem. Pustili se do masivního výprodeje britské měny, což posilovalo tlak na její oslabení. Bank of England ve snaze zastavit propad vynaložila patnáct miliard liber a zvýšila úrokové sazby na dvanáct procent. Bez výsledku.
Ve středu 16. září 1992 britská vláda kapitulovala a oznámila odchod z Evropského mechanismu směnných kurzů. Pád libry už nemohl nikdo zastavit, do listopadu vůči dolaru oslabila o 25 procent. Nakonec se to ukázalo jako výhra, protože slabší libra přispěla k nastartování ekonomického boomu (o Černé středě čtěte více zde).
Rostoucí napětí ve vztazích s Evropou se projevilo obzvlášť během epidemie nemoci šílených krav, která v Británii propukla o čtyři roky později. Brusel zakázal vývoz hovězího ze Spojeného království, což britský bulvár komentoval slovy: „Jestliže má Brusel moc zastavit vývoz britských produktů do světa, tak už nejsme nezávislý suverénní národ, který má své záležitosti pod kontrolou.“
Major na zákaz vývozu odpověděl bojkotem schvalovacích procesů EU. Po měsíci nakonec dosáhl přijetí postupného odbourávání embarga, vztahy ale dál zůstaly napjaté. Ve víru emocí kolem hovězího si totiž britští i evropští politici poprvé začali klást otázku, jestli má Británie v EU zůstat.
1997 Tony Blair, Superstar
Majora v roce 1997 vystřídal Tony Blair. Evropa do něj po osmnácti letech potýkání s Thatcherovou a Majorem vkládala velké naděje.
Blair skutečně oznámil novou kapitolu ve vztazích s EU. Přijal evropskou sociální chartu, kterou Thatcherová zavrhla jako „návrat k marxismu“ a v Londýně se dokonce uvažovalo o připojení k jednotné měně.
Když se na znamení jednoty projížděl s evropskými politiky na kole po Amsterdamu přispěchali italští novináři s titulkem “Tony Blair, Superstar”. Mladý premiér sršel sebevědomím: britská ekonomika šlapala, v Severním Irsku se po třiceti letech sektářského násilí podařilo nastolit mír.
Přes všechny úsměvy si však i Blair držel odstup - částečně kvůli britskému bulváru, před kterým nechtěl vypadat jako eurohujer. Dlouholetý bruselský dopisovatel listu The Guardian vzpomíná, že Blairovi lidé si při jednání s evropskými protějšky chovali nadutě, což především Francouze velmi iritovalo.
Jacques Chirac dokonce Blairovi při summitu v Lucembursku řekl, že se bude muset třikrát poklonit trikolóře, než si vyslouží své evropské ostruhy.
Hlubokou ránu Blairově vztahu s Evropou zasadily teroristické útoky na Spojené státy. Británie se připojila k americké invazi do Iráku, čímž naštvala nejen francouzského prezidenta Chiraca, ale i německého kancléře Gerharda Schrödera.
Faktem zůstává, že v Downing Street už nikdy poté neúřadoval tak velký příznivec evropského projektu, jako byl Blair.
2010 Finanční krize a Cameronovo veto
Jeho nástupce Gordon Brown byl ve vztahu k EU daleko chladnější. Dokonce dorazil pozdě na slavnostní podpis Lisabonské smlouvy, která mimo jiné poprvé stanovila mechanismus odchodu z Unie. „Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit,“ stojí v článku 50, jehož autorem je britský diplomat Lord Kerr.
Brown měl ale tou dobou jiné starosti. Světem cloumala finanční krize a Británii zasáhla největší recese od druhé světové války. Velké banky jako Lloyds nebo Royal Bank of Scotland musely zažádat o státní pomoc. Brown si od expertů vysloužil za svůj postup během krize chválu, volby v roce 2010 ale prohrál.
Vládu sestavili konzervativci s liberálními demokraty. Zatímco Británie se z krize otřepala, situace na kontinentu nebyla dobrá. Při pohledu na krachující Řecko opět rostl v řadách konzervativců odpor k Unii. I to bylo důvodem, proč premiér David Cameron v roce 2011 vetoval evropskou dohodu o rozpočtové kázni, která měla pomoci stabilizovat euro.
Nárůst preferencí euroskeptické strany UKIP a přetrvávající rozpory mezi konzervativci ho nakonec přiměly k tomu, že slíbil nové referendum o setrvání Spojeného království v EU.
Řídil se přitom podle scénáře z roku 1975. Věřil, že se mu podaří vyjednat s Bruselem lepší podmínky členství a Brity tak přesvědčí k setrvání. Šéf UKIP Nigel Farage to viděl jinak.„Džin byl vypuštěn z lahve,“ reagoval na premiérův slib referenda.
2016 Farage sní o východu slunce
Cameron se postavil do čela kampaně za setrvání, někteří jeho ministři se ale postavili na opačnou stranu barikády. Zpočátku nikdo nepochyboval o tom, že britští voliči si dobře spočítají možné ekonomické dopady odchodu a tuto ideu v referendu shodí ze stolu.
Časem se ale začaly objevovat pochyby. Kampaň „Vote Leave“ přišla s chytlavým heslem „Take Back Control“ a dnes již legendárním autobusem se sloganem o stamilionech liber, které Britové místo do svého zdravotnictví cpou EU. K tomu se přidaly obavy z migrační krize na kontinentě a rostoucí nelibost z přílivu statisíců Poláků, Rumunů, Litevců a Čechů, kteří se po rozšíření Unie usadili v Británii.
16. června 2016 |
Kampaň se týden před referendem zastavila. Británii šokovala vražda labouristické poslankyně Jo Coxové, která usilovala o setrvání v EU. Její vrah se před soudem představil slovy: „Smrt zrádcům, svoboda Británii“. Většina lidí nepochybovala, že vražda mladé političky přispěje k vítězství stoupenců Unie. Bookmakeři na to vypsali kurz 10:1.
Jenže když 23. června 2016 dorazily první výsledky, Evropa se otřásla. To, co bylo včera ještě naprosto nepředstavitelné, se stávalo skutečností. Nakonec bylo pro odchod 51,9 % voličů. Londýn, velká města a Skotsko sice hlasovaly pro setrvání, hlas anglického venkova a Walesu však převážil.
Libra v reakci na výsledek klesla nejvíc za třicet let a Cameron oznámil rezignaci. „Nyní si troufám snít o východu slunce nad nezávislým Spojeným královstvím,“ zářil šéf UKIP Nigel Farage.
23. června 2016 |
2020 Konečně brexit
Trvalo ale ještě tři a půl roku, než se vytouženého brexitu dočkal. Do Downing Street po Cameronovi nastoupila Theresa Mayová. Naděje, že s ní přichází druhá Železná lady, která zemi rozhodně vyvede z EU, se nevyplnily. „Brexit znamená brexit,“ opakovala dokola a málokdo tušil, co tím vlastně myslí.
Do BREXITU zbývá
Navíc se dopustila osudné chyby. Aby posílila svoji vyjednávací pozici, vyvolala předčasné volby. Stal se však pravý opak. Konzervativci po odfláknuté kampani přišli v parlamentu o většinu. Konzervativní strana se ještě více rozštěpila a opozice začala usilovat o vypsání nového referenda.
24. května 2019 |
Když premiérka konečně dojednala s EU brexitovou dohodu a předložila ji parlamentu, utrpěla drtivou porážku. Pokusila se o to ještě dvakrát, dvakrát znovu prohrála. Nakonec byla donucena požádat Brusel o půlroční odklad brexitu a pak se slzami v očích oznámila, že rezignuje.
Nadešla chvíle Borise Johnsona, který jako ministerský předseda nastolil kurz ostré konfrontace s parlamentem. Chaotický podzim vyvrcholil předčasnými volbami, v nichž konzervativci díky neustále omílanému sloganu „dotáhnout brexit“ drtivě zvítězili. V tu chvíli bylo jasné, že britskému odchodu z EU 31. ledna 2020 už nic nezabrání.
12. prosince 2019 |
