Nerozčiluje vás, že vám dodnes kdekdo včetně mámy říká Waldík?
Ne. Proč? Já jsem Waldík. Zdrobněliny jsou zajímavé, v angličtině se moc nevyskytují. A když máma řekla tátovi Waldi, to změkčení znamenalo projev lásky. Neberu to oslovení tak, že jsem malej kluk, ale jako projev toho, že se máme rádi.
Zvlhly vám oči – zabrousila jsem někam, kam jsem neměla?
To ne, ale vždyť táta umřel před dvěma týdny, no... Možná nám to ještě ani nedošlo a já pořád cítím, že je se mnou. Dejte si taky pivo, ať ho nepiju sám... Byl to šok, jsem rád, že jsem u něj byl, i máma u něj byla. Táta dlouho stonal a dělal, jako že nic. Chtěl zpívat. I když těch potíží měl hodně, se srdcem, astma a pak i leukemii. Ale mnoho věcí se dá překonat a spoustu věcí můžete risknout. A my to riskli. Měli jsme na vybranou, jestli se táta chce nechat zdrogovat a nekřísit, nebo zda chce udělat něco pro to, aby měl šanci. Tu mu dávali padesát na padesát. A my si řekli, že ji vezmeme a budeme dělat všechno pro to, aby se uzdravil.
Matušku vymazali ze slovníku, nahradili ho Rusové
Pomsta komunistů za emigraci
Co vám řekl táta naposled?
Táta spal, když umřel. Já byl zrovna doma a zavolali nás. Byli jsme tam za patnáct minut, ale už nežil. A protože se umřít nechystal, nebylo žádné rozloučení, nic takového. Když jsem byl u něj, dívali jsme se třeba na televizi, on pospával nebo já pospával, drželi jsme se za ruce. Co byla poslední věta, už si ani přesně nevzpomínám, měl dýchací přístroj, který mu dali, protože byl vysílenej a už moc nemluvil. A když se ho byl doktor zeptat, zda souhlasí s tím, že mu ho nechají tak tři dny, aby si odpočinul, táta řekl to svý: Jo, to je výbornej nápad. Možná už jen ukázal prstem a kývnul, udělal to svý typický gesto a to já řekl doktorovi: Ano, můj otec to považuje za výbornej nápad.
Čtěte ve čtvrtečním Magazínu DNES
Proč se z Waldemara juniora nestal zpěvák? Jak často jezdí do Prahy? Proč ještě v jedenatřiceti bydlí v domě rodičů?
