Traduje se o vás, že jste byla zasvěcena do otužování ledovou vodou už coby kojenec. Jak jste na tom dnes?
Jsem na tom pořád stejně dobře. Už tehdy, v deseti měsících, jsem to přežila. A přežívám dodnes. A taky prožívám. S chutí. Už je to moje součást. Ledové sprchování nevnímám jako nijak nestandardní.
Pocházíte ze starého hereckého rodu. Ve vašich žilách navíc koluje španělsko-německá krev. Vnímáte ve vaší povaze dědictví obojího?
Já ve své povaze vnímám mnoho odkazů, ale že by byly nějak archetypálně přiřaditelné k těmto dvěma národům, to úplně nejsem schopna posoudit. Bezesporu jsem mix toho všeho ve své ojedinělé kombinaci.
Jaké bylo mít za hluboké totality babičku na Ibize?
Shodou okolností jsem na svou španělskou babičku vzpomínala zrovna nedávno v publikaci Srdce mého ostrova, kterou jsem poskládala z rodinných vzpomínek a fotografií, ale hlavně z jejích tradičních receptů. Samozřejmě mám v živé paměti osmdesátá léta a dobu normalizace, kdy jsme za babičkou sice občas vycestovat mohli, ale vždy to byla jen část rodiny. Zbytek zůstal jako pojistka proti naší případné emigraci. Ale k babičce se váže celá řada historek. Jako třeba ta, jak kdysi prokopla vlastní kufr na celnici se slovy, že veze dárky svým vnoučatům a nikdo jí je rentgenovat nebude.
Od svých pěti let jste chtěla být herečkou. Po vzoru otce, který má ekonomické vzdělání, jste se však nejprve vydala studovat pedagogiku.
To už je tak dávno, že nemám potřebu se v tomto ohledu ke svým začátkům vracet. Pro mě je to jiný svět a jiné uvažování té doby. I když nepopírám, že i pro ten čas tehdy platilo, že jsem odjakživa chtěla být herečkou. Rodiče ale trvali na mém obecnějším vzdělání, což zpětně shledávám jako velmi dobrý krok. Zaměřovat se na něco jiného než pouze a jenom na divadlo je totiž pro herectví právě velmi dobré.
Herectví následovalo tedy až později na vyšší odborné škole herecké.
Případnou konzervatoř jsem tehdy nakonec vyměnila za střední peďák. Potom se nabízela buď DAMU, nebo právě něco úplně nového v soukromém sektoru, což mě zaujalo. Nový vítr ve vzdělávání nabízel úplně jiné podmínky a možnosti. Nešlo vůbec o to si tu školu zaplatit. Až později se bohužel dostaly soukromé školy do lehce negativních konotací právě proto, že byly placené. Měla jsem štěstí na skvělé pedagogy, jako byli Ivan Jiřík nebo Eliška Balzerová, což je podle mého názoru geniální pedagožka. Ne každý, byť vynikající herec, je schopný předat to, co nám dala ona.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Ulice: Zdivočelá země: České století: Odsouzené: Pojišťovna štěstí: |
Pak už jste rovnýma nohama skočila do angažmá v divadle v Chebu, předtím v Liberci.
Tam jsem jen hostovala coby studentka druhého ročníku Vyšší herecké školy ve zpěvohře v divadle v Liberci. I přes to, že jsem tehdy neměla za sebou takovou pěveckou průpravu, jakou mám dnes. Pro těch pár příležitostí, které stále častěji i do naší činoherní branže přicházejí, opravdu svědomitě na hodiny zpěvu chodím už roky.
Peripetie s pracími prášky ale všechno zamotala tak, že jste nakonec skončila v Praze Na Palmovce.
Kdo by to byl řekl, že mi prací prášky naprosto obrátí život naruby. Jeden pražský režisér je potřeboval mým prostřednictvím doručit z Chebu do Prahy a byl v tu danou chvíli k zastižení jen v klubu Divadla na Palmovce. Co čert nechtěl, seděl tam právě s tehdejším ředitelem Palmovky Petrem Kracíkem. Ten když mě uviděl, vyskočil od stolu a zavolal na mě: ‚Pojď sem, pojď sem, zrovna sháníme do souboru brunetu. Tady máš text na konkurz, nauč se ho a přijď!‘ A bylo to. Z Chebu jsem přestoupila do Prahy a z mého ředitele se později stal i můj první manžel a otec syna Toníka.
Kdysi vám váš tatínek radil, ať nezapomenete stárnout. Stárnete?
Stárnu a ráda! Ráda a plnohodnotně jsem tím, kým jsem v daném čase, což je pro herectví nesmírně důležité. Jak říkal krásně Exupéry: Buď, jaký jsi v hodině smrti. Ta hodina smrti může být totiž kterákoli...
Stále chodí Petr Kostka na premiéry s notesem, aby si zapisoval připomínky k vašemu výkonu?
Už ne, už nejsem čerstvě po škole. Už dlouho ne (smích). Měla jsem nesmírné štěstí, že mě oba moji rodiče mohli díky svým profesím vlastně stále vzdělávat. Říkám tomu takový rodinný postgraduál. Tatínek si v mých začátcích opravdu dělával poznámky a moc mi tím pomáhal posouvat se dál. A dodnes si o divadle rádi a vášnivě povídáme.
Naposledy jste s ním na jednom jevišti stála v dobách angažmá v Divadle pod Palmovkou ve hře Svatá Jana. Tam vás navíc coby inkvizitor nechal upálit.
V souvislosti s Johankou z Arku jsme se s tátou sešli dokonce dvakrát. Kromě Palmovky ještě nedávno při oratoriu Paula Claudela Jana z Arku na hranici, což je velkolepá hudební záležitost. Bylo to v Obecním domě, se skvělým Českým národním symfonickým orchestrem v zádech a pod taktovkou pana Libora Peška. Kromě pasáží pro sbory dětí i dospělých jsou tam právě i dva velké party pro mluvené slovo - pro Johanku a kněze, který se jí zjevuje v podstatě v agonii na hranici. Premiéra byla tehdy zároveň derniérou a já jsem nadšená, že jsem pro mě tak mystickou záležitost měla možnost prožít i hrát právě s mým tátou.
S maminkou se na jevišti potkáváte dodnes. Už patnáct let spolu hrajete v pražské Viole představení Hodně smíchu a pár slz. Ještě ji někdy omylem oslovíte na pódiu „mami“?
Omylem se to stalo v tomto představení jen jednou, ale někdy oslovení ‚mami‘ použiji zcela záměrně, tam se to hodí a spolehlivě ji tím vždycky zaskočím.
Betty McDonaldovou hrajete i v novém představení v divadle Ungelt. Jak k tomu došlo, že už podruhé hrajete skutečnou postavu?
To představení se jmenuje Kdokoli může dělat cokoli a fakt, že jsem do role Betty McDonaldové byla obsazena, je naprostá náhoda. Dokonce myslím, že tu postavu měla hrát jiná kolegyně, která nakonec otěhotněla. Musím přiznat, že pro mě zkoušení bylo zajímavým oříškem. Jde o úplně jiný typ dramatizace, než jaký hrajeme ve Viole. Překvapivě jsem ale zjistila, že právě nové představení nečekaně obohatilo tu starou verzi. Je to pro nás taková malá herecká alchymie, kterou divák asi ani nepostřehne.
Schováváte si zlomvazky?
To jsem dělávala dřív, teď už bych je opravdu neměla kam dávat. Moc ráda ale zlomvazky vymýšlím tak, aby se tématicky hodily k dané premiéře. Třeba teď v případě představení Kdokoli může dělat cokoli jsem všem svým kolegyním pořídila coby zlomvazky klobouky, protože klobouky jsou zároveň součástí našich kostýmů, i když ty dobové. Já jim věnovala naopak současné, moderní. Když jsme v Divadle v Rytířské premiérovali hru Můj nejlepší kamarád, nechala jsem všem vyrobit speciální Člověče nezlob se s jejich konkrétními jmény. Baví mě, když mohou být zlomvazky užitečné, ne jen nějaké krámy, které by člověk nejraději vyhodil.
Jaké nové zlomvazky vás v nejbližší době čekají?
Zatím je ještě nemám vymyšlené, ale něco nového se chystá, opět v Divadle v Rytířské, které tak trochu považuji za svou domovskou scénu, byť jsem už roky na volné noze. S mým současným manželem, režisérem Jakubem Nvotou, budeme zkoušet hru Čas pod psa, ve které se setkám i s Evou Josefíkovou a Mášou Málkovou, mými sestrami z Kdokoli může dělat cokoli, které se opět v létě na letní scéně Ungeltu objeví. Mám radost z toho, jak se vše nádherně propojuje.
I když se považujete především za divadelní herečku, vaše televizní tvorba je velmi obsáhlá. Mezi vaše první seriály patřila přelomová Pojišťovna štěstí. V čem byla pro vás nezapomenutelná?
Pro mě byla postava Andrey Krausové skutečnou pojišťovnou štěstí. Do té doby jsem hrála jen divadlo, nemoderovala jsem a ani netočila, proto jsem navíc pracovala v kanceláři Divadla pod Palmovkou coby tajemnice souboru, abych se uživila. Pojišťovna štěstí mě naplno vrátila do téhle branže a naprosto mi změnila život.
Navíc jste v té době otěhotněla. Syn Toník si s vámi v Pojišťovně štěstí dokonce zahrál.
Těhotenství v roli mi scenaristé museli přepsat na míru. Toníkova role byla naprosto unikátní v tom, že jeho skutečný porod je součástí jednoho z dílů. Bylo to autentické natolik, že když se Toník narodil, moje první věta byla ‚Ježíš, ty jsi tak podobný tatínkovi‘, což se do scénáře nehodilo, protože moje postava v seriálu nevěděla, kdo je otcem dítěte. Tu větu jsme pak museli přemluvit.
Je možné, že tato specifická okolnost příchodu na svět ovlivní budoucí profesi vašeho syna?
Pokud ano, tak do jiné profese. Stále častěji hovoří o filmové režii, i když mi v novém filmu Ženy v běhu hraje teď zase po letech syna. Vlastně se naše rodinná spirála tímto rozvíjí. Toníkovi je totiž přesně tolik, kolik bylo mně, když jsem stála na prknech Národního divadla ve Fidlovačce se svým tátou já.
Už devětkrát jste moderovala televizní soutěž StarDance. Chtěla byste v ní někdy také tančit coby soutěžící?
Bylo mi to nabídnuto, ale myslím, že by to nebylo fér vůči ostatním párům. Navíc bych nechtěla jen tak zahodit ten vzácný druh symbiózy, který spolu s Markem Ebenem celá ta léta mezi sebou budujeme.
Dalším vaším oblíbeným sparingpartnerem je Aleš Háma. Díky moderování pořadu Duety jste spolu začali hrát i divadelní představení Frankie a Johnny. Měla jste možnost poznat i jeho vážnou tvář?
Myslím, že Aleš Háma svůj jiným lidem nepoznaný rozměr nabízí právě v představení Frankie a Johnny, které hrajeme už šest let. Ta hra vyžaduje velkou míru autentičnosti a vyvíjí se v čase. Nic tam nemůžeme jen tak mechanicky opakovat a současně nic nemůžeme měnit autorovi. Aleš má v této hře možnost nabídnout celou škálu vážnosti, jakkoliv je tato hra vlastně komedií. Divadlo má tu moc, že ač si lidé myslí, že nás znají, dotýkají se jen zlomku každého z nás, je to jen špička ledovce.
25. března 2018 |
