Politika? Vyhozené peníze a zapomenutá kapitola, říká Petr Janda

Rocker Petr Janda (75) měl Ameriku vždycky rád, ale v poslední době tam létá častěji než dříve. Za oceánem se totiž jeho dvě malé dcery učí angličtinu. „S manželkou přijedou domů až v prosinci, tak se mi strašně stýská,“ přiznává frontman kapely Olympic, která příští rok oslaví 55 let existence.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

Se skupinou Olympic prožil Petr Janda za víc než půlstoletí existence chvíle slávy i dva pády, kvůli kterým se kapela málem definitivně rozpadla. „V roce 1973 kapelu zachránili Poláci, kteří nás pozvali na turné,“ vzpomíná Petr Janda, jenž si před časem zahrál v USA se studenty slavné Berklee College. „Naučili se moje písničky a zahráli je mimořádně dobře,“ chválí spolupráci, ze které vzniká i nové DVD.

Na jaře jste oslavil 75. narozeniny, ale v životním tempu neubíráte. Jste frontman Olympiku, máte nahrávací studio, létáte za manželkou a dětmi přes oceán do Ameriky, kde vaše dcery ve věku 5 a 8 let chodí do školy... Jak to všechno zvládáte?
Jsem na tom zdravotně dobře, hodně sportuji, deset let nekouřím, takže hlasivky fungují parádně. Žiji převážně na venkově, ve středočeské Stříbrné Skalici, kde mám nahrávací studio. Svou pětasedmdesátku jsem ale neslavil. 

Proč?
Trochu natruc, protože kolem mne je hodně členů rodiny - dcery, žena, vnoučata, sourozenci. Něco se slaví snad obden. Jmeniny už neslavím dlouho, navíc mám svátek jen půl dne. 

Ovšem příští rok bude Olympiku 55 let. To oslavit musíte, ne?
Oslava určitě bude. Protože jsou ale lidé v lednu a únoru po Vánocích unavení a energeticky i finančně vyprahlí, tak se to všechno uskuteční už letos 9. prosince v pražské O2 areně. Bude tam hodně hostů, asi stovka muzikantů. Raději bych ale slavil páté výročí. 

Před pár dny jste se vrátil z Floridy. Kromě cesty za rodinou jste ale v USA také koncertoval, že?
Ano, kromě USA jsem jeden koncert odehrál také v kanadském Torontu. Celé turné bylo určené hlavně pro Čechy a Slováky, krajany, kteří znají a mají rádi moje písničky. V Americe jsem byl za dcerami, které tam chodí do školy. Domů přijedou až v prosinci, tak se mi strašně stýská. 

Máte Spojené státy rád?
Američané mě baví, chovají se ohromně slušně, i když někteří lidé tvrdí, že jsou afektovaní. Mně je ale příjemné, když prodavačka v obchodě pozdraví. Je ale také fakt, že americká společnost je trochu puritánštější než my, hodně se řeší téma „harašení“, což je pro Evropana trochu nezvyk. Nepříjemný je vstup do země. Jsem jeden z mála Čechů, kterého na letišti vrátili američtí úředníci zpátky do Evropy. Chápu, že si svou vlast chrání a ty kontroly jsou velmi přísné, ale je to nepříjemné. 

A kvůli čemu jste kontrolou neprošel?
Neměl jsem v pořádku vízum, musel jsem sepsat pětistránkový protokol a eskorta mě pak doprovodila zpátky do letadla. 

V USA jste byl i v době, kdy se v Česku konaly volby do Poslanecké sněmovny. Volil jste i v Americe?
Ano, volil jsem v Chicagu na konzulátu. Bylo to úplně normální, čtyři přísedící, předseda volební komise, urna. Úředníci o mně věděli, poznali mě, usmáli se a bylo hotovo. 

Petr Janda

■ Narodil se 2. května 1942 v Praze.
■ S rokenrolem začínal coby mladík v kapele Sputnici. Od roku 1963 působí v legendární skupině Olympic, v níž bez pár měsíců prožil celou svou dosavadní hudební kariéru.
■ Řadu let také provozuje vlastní nahrávací studio.
■ Je potřetí ženatý, celkem se mu narodilo pět dětí, ovšem syn Petr zemřel na rakovinu. 

Na Floridě jste poslední říjnový den oslavil populární Halloween. Líbí se vám tenhle americký svátek?
Celá Amerika je kvůli tomu na nohou. Manželka, děti i já jsme si oblékli masky a vyrazili jsme do průvodu a na koledu. Zažil jsem Halloween poprvé a líbilo se mi to. Americké rodiny obdarovávaly děti sladkostmi, panovala příjemná atmosféra. Pamatuji si umrlce, který ležel v rakvi a občas vykřikl, nebo chlapa s motorovou pilou, kterou občas nastartoval. Ti byli děsiví. 

Připravujete nové DVD, na kterém vystupují studenti z Berklee College, jedné z největších hudebních škol na světě. Jste s výsledkem spokojený? 
Výsledek je famózní. Je to živák bez oprav, smíchaný v Americe. Seběhlo se to tak, že jsem na Berklee College dostal pozvání, přičemž vedení školy postavilo kapelu, která se naučila mé písničky. Pět dnů jsme zkoušeli a šestý den se konalo vystoupení za účasti českého velvyslance. Byla to opravdu velká zkušenost. Ti kluci hráli mimořádně dobře a všechny písně perfektně znali. 

Písničky Olympiku jsou zkrátka nesmrtelné. Ovšem pravdou také je, že kapela se za těch 55 let minimálně jednou málem rozpadla, že?
Dokonce dvakrát. Poprvé v roce 1973. Odešel od nás Jiří Korn a všechny koncerty byly zrušeny. Neměli jsme do čeho píchnout. Zachránilo nás hraní v Polsku. Nejenom nás, ale i mnoho jiných našich kapel brali Poláci na turné. Jakoby si říkali, že je na čase se omluvit za „soudružskou pomoc“ v roce 1968. V té době takzvané normalizace to bylo s bigbítem v Československu moc špatný. Druhý rozpad hrozil v roce 1993, kdy jsme neměli pro koho hrát, lidé na nás přestali chodit. Tehdy kapela asi rok a půl nefungovala. Pak jsem vydali skvělou desku Dávno a od té doby jedeme dál. 

Muzika je sice vaše životní láska i práce, ovšem vy jste v Praze na počátku 60. let vystudoval úplně jiný obor než hudbu, že?
Ano, po maturitě jsem šel na dvouletou nástavbu, to bylo tenkrát v módě - obor spojový mechanik. Stal jsem se opravářem pražských telefonních ústředen. Měl jsem svůj rajón, kde jsem zároveň i bydlel - pražské Vinohrady. Když nebyla hlášena žádná porucha, tak jsem zůstal doma, to nebylo špatné. Svou práci jsem ale ke spokojenosti všech odváděl dobře. 

V době dnešních chytrých telefonů už mnozí lidé netuší, jak taková telefonní ústředna na počátku 60. let mohla vypadat. Vzpomenete si?
Ale jistě, byly tam elektromechanické přístroje, neustále se čistily nějaké kontakty. V ústřednách byl velký kravál, jak to tam neustále všechno trkalo a vrkalo. Podobně ty ústředny fungovaly už před válkou, na tu dobu byly technicky skvěle vymyšlené. Já byl v oboru docela dobrý a těm technickým schématům jsem rozuměl.

Poklady Petra Jandy i vyhozené peníze v politice

První kytara jako od Beatles 
Když Petr Janda začínal s hudbou, učil se na kytaře Jolana Grazioso – nástroji postaveném v roce 1955 v Hradci Králové. Úplně stejnou vlastnil kytarista skupiny Beatles George Harrison, který ji pořídil – jak jinak – v Liverpoolu. „Výrobce z Hradce Králové byl v 50. a 60. letech velmi aktivní a vyrobil několik skvělých modelů kytar. Stovky jich vozil do Anglie a s lehkou nadsázkou se dá říct, že každý kluk na ostrovech na téhle české kytaře začínal. Trh byl nenasycený. Ve Spojených státech či v Německu sice kytary vyráběli, ale bylo jich málo,“ vysvětluje Petr Janda. To, že člen Beatles hrál na stejnou kytaru jako on, Petr Janda zjistil až o dvacet let později, když spatřil George Harrisona s českou kytarou na fotografii.

Politika? Zapomenutá kapitola
V roce 2004 Petr Janda kandidoval na Kutnohorsku do Senátu, a to za Nezávislé. „Tamní město i celý kraj mám rád, do Světlé nad Sázavou jsem jezdil jako kluk, měl jsem tu spoustu kamarádů. Když mě oslovili, tak jsem to zkusil, ale nevyšlo to. Byly to vyhozené peníze,“ hodnotí po letech hudebník, který už by znovu do politiky nešel.

Geny Marta nezapřela
Dcera Petra Jandy Marta se potatila a co se týče hudebního nadání, bylo jí naděleno měrou vrchovatou. V muzice se pohybuje už přes čtvrt století. Zpočátku se při různých vystoupeních objevovala se svým otcem, ovšem velkou kariéru udělala až v Německu se svou rockovou skupinou Die Happy. Ačkoliv se Marta nahrávání nových společných písniček se svým tátou dlouho bránila, před devíti lety spolu natočili song Doteky slávy.