„Tuhle za mnou někdo přišel pro podpis a řekl: Jste můj fanda,“ popsal Žbirka zážitek s nervózním fanouškem. Podobných má za svou kariéru mnoho. „Já ale taky bývám nervózní, když se s někým takovým setkám a začnu říkat neuvěřitelné věci, které ani nemají logiku,“ dodává.
Velmi emotivní pro něj byla setkání hlavně za minulého režimu. „Když jste se dostali ven a ještě se vám podařilo s někým takovým setkat, tak to byl trojnásobný zážitek. A takto jsem se sešel s basistou ze skupiny Rolling Stones. Nebo s Bonem z U2 jsem se úplně náhodou potkal v Káhiře u stolu. To jsou věci, na které se nezapomíná,“ popisuje zpěvák.
Nejvíc ho ale dostalo setkání s členem Beatles Paulem McCartneym. „Paul mě zaskočil tím, že mi začal hrát vlastní píseň a ptal se mě, co já na to. My jsme přitom o tomhle s kolegou Lučeničem ze skupiny Limit žertovali. Když jsem přišel pozdě, říkal jsem mu: Laci nezlob se, jdu pozdě, ale volal mi Paul McCartney a ptal se mě na písničku. A pak se mi to opravdu v životě stalo,“ popisuje Žbirka.
„Pamatuji si, že tam bylo takové přítmí, já tam stál a snažil jsem se soustředit na tu skladbu, co mu na to povím a hlavou mi šlo: Je to možné? Ono se to opravdu děje. Připadalo mi to, jako bych byl v nějakém filmu. Viděl jsem známou tvář, asi z dvoumetrové vzdálenosti mi cosi zpívá a já jsem nevěděl, jestli jsem ve filmu Help nebo se mi to zdá. Nakonec jsem se zmohl na jedinou věc: „Dobré akordy, Paule.“
Beatles patřili k prvním kapelám, jejichž písničky Miro Žbirka hrál na kytaru. Ty úplně první byly od Petra Nováka. „První písničky, které jsem uměl hrát na kytaru byly Já budu chodit po špičkách a Povídej. Proto jsem měl tak rád Petra Nováka a on to nikdy nechápal, když jsem okolo něj chodil jako okolo Beatles. On říkal: Ty jsi na mě hodnej,“ vzpomíná Žbirka.
