Dříve narážela na údiv, když řekla, že je farářka. To pominulo, dneska už zná Martinu Viktorii Kopeckou téměř každý. Napsala knížku, tančila ve StarDance, komunikuje na sociálních sítích. Není divu, že se na ni obracejí i úplně cizí lidé, když se cítí být zoufalí.
Patříte mezi ty, kteří se celou zimu těší na jaro? Beru jaro jako začátek nového vegetativního cyklu, ale nemám ráda začátky a konce. Nejlíp se mi daří uprostřed událostí, které jsou rozběhnuté a nevypadají, že budou končit.
Ptám se na to, protože se hodně říkalo: Tak, teď na jaře konečně začneme zase normálně žít. Samozřejmě mě taky nenapadlo, že po těch dvou šílených letech pandemie přijde něco ještě horšího. Protože se věnuju krizové intervenci a setkávám se s lidmi, kteří mají problémy, je pro mě krize prostředím, v němž působím docela dobře. Mám to naučené. Vím, že je to dynamické období, které může dát lidem sílu zatočit s něčím, co je v životě dohnalo. Jenže pandemie a válečná krize jsou něco jiného. To jsou situace, kdy jsme bezmocní. Cítíme zoufalství. Nemáme z čeho brát a neskončí to v několika dnech, jak bychom si přáli. A myslím, že moc neumíme z období velké akceschopnosti přejít do nějakého udržitelného a trpělivého módu.
Spoléhám na to, že Pánbůh je při díle, i když někdy máme pocit, že nás v tom totálně nechává.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
