Pokřtil jste knihu bývalého judisty Petra Jákla staršího s názvem V kimonu až do hrobu. Co vás s ním konkrétně pojí, když zavzpomínáte?
Poprvé jsem ho viděl, když jsme točili v roce 1974 scénky s judem pro film Jáchyme, hoď ho do stroje! Bylo to ve vršovické sokolovně a on tam dělal rozhodčího juda. Vždycky zahajoval utkání mezi mnou a nějakým jiným judistou.
Dneska tady máme i Lukáše Krpálka, to je velké jméno na poli českého juda. Myslíte si, že právě vděčí i vám za to, že se díky vám judo tolik dostalo mezi lidi?
Tak to si nemyslím. Krpálek je sympatickej, to je pravda. Ale že by lidi kvůli tomu filmu chodili víc na judo? To nevím.
Absolvoval jste tenkrát před natáčením nějaké tréninky?
Tréninky ne. Všechno probíhalo až na místě. Vysvětlili mi, že u juda se může kopat nohama... Ale přehazování přes hlavu, to jsem nedělal já, to za mě dělal dabl.
Luděk Sobota a Marta Vančurová na křtu knihy Petra Jákla st. s názvem V kimonu až do hrobu (Praha, OBLACA restaurant, listopad 2023)
Obdivoval jste tenkrát Františka Peterku, v jaké byl kondici? On si ji udržel až do vysokého věku.
Ano, dalo by se to tak říct (smích). Byl to sportovec.
Jaké pro vás bylo shledání s herečkou Martou Vančurovou na křtu, takto po mnoha letech?
Vylekala mě! Sáhla mi na ruku a já jsem se lekl, no. Už jsem starej, jsem lekavej.
Chemie mezi vámi, to je něco nepřenosného, co diváci mohli vidět ve snímku Jáchyme, hoď ho do stroje! Mrzí vás, že jste pak už neměli vícero příležitostí před kamerou společně?
Mrzí mě to. Protože když se na ni podívám, ještě pořád vypadá dobře! (smích)
Hraní mi nikdy nedělalo dobře, a zhoršuje se to, říká jubilant Luděk Sobota |
Lichotíte takhle doma třeba i manželce Adrianě, kterou tu máte dnes po boku?
Moc jí nelichotím. Ale vypadá taky pořád dobře.
Často se říká, že lidé, kteří rozdávají nejvíce radosti a smíchu, jsou v reálu takoví smutní klauni.
To platí i pro mě. Já jsem doma nezajímavej, mlčenlivej. Nestojí to se mnou za nic.
Co vám, jako člověku, který rozdává úsměvy, dovede vykouzlit úsměv na tváři? Co na vás funguje?
Luděk: Těžko říct. Možná nějaký dobrý film. Ale my se moc na filmy nedíváme, možná tak v pátek a v sobotu.
Adriana: Myslím, že slivovice mu udělá největší radost! (smích)
Luděk: To je pravda.
Adriana: Ta mu vykouzlí takový úsměv jako nikdo.
Máte v garáži nějakou minipalírnu?
Palírnu nemám a moje žena přede mnou slivovici schovává. Ale většinou to najdu. Jednou to schovala i do pračky a pak na to zapomněla. Omylem tu pračku zapnula a to byly rány najednou! Já si říkám, „co to tam je v té pračce?“ A ona to byla slivovice!
Občas se říká, že od určitého věku se alkohol mění na lék a je dobré startovat den štamprlí.
Adriana: To dodržuje.
Luděk: Já se to pokouším dodržovat. Ale moje žena, jak říkám, to přede mnou schovává. Ale dopoledne si dám taky, no.
Takže fungujete jako taková stravovací policie a dozor?
Ariana: Ano. Já jsem takový policajt. Ale Luděk to většinou najde, bohužel. Já už jsem těch skrýší po baráku měla tolik, ale Luděk to postupem času vždycky našel. Poslední skrýš byla v té pračce. Zapomněla jsem, hodila na to utěrky, začala jsem prát a to byly rány! Zjistila jsem to až po čtvrt hodině, když jsem byla nahoře v baráku. Rozbilo se nám kvůli tomu nějaké závaží v pračce, takže jsme museli nakonec koupit novou.
VIDEO: Z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974):
