Potkali jsme se na narozeninové párty Ulice. Co pro vás tento seriál znamená? Jaké místo zaujímá ve vašem srdci?
Je to moje nejdéle trvající angažmá v celém mém hereckém životě. Je to devatenáctá sezona, to už je kus života. Říkala jsem si zrovna dneska, co se vlastně v mém životě za těch devatenáct uplynulých let proměnilo. A bylo toho docela dost. Ale Ulice je naštěstí taková stálice, která má svoji diváckou základnu, která je věrná. A co si na ní ještě hodně cením je, že má řemeslnou úroveň filmařiny, kterou si také uchovává.
Jaké životní změny reflektujete jako ty nejzásadnější, které vás provázely účinkováním v Ulici?
Přestěhovala jsem se, pak jsem se... Ne, to už jsem byla s Ondřejem, s mým mužem, (smích). Ale vdávala jsem se, když jsem byla v Ulici, pak se mi vdala dcera, pak se mi narodil první vnuk a v říjnu minulého roku i druhý.
A co vaše oblíbené fotografování, tomu jste přišla na chuť kdy?
Fotografování byla moje láska už na konzervatoři. To byla ještě analogová fotka. Pak, když jsme se dali dohromady s Ondřejem, tak šílenství ve dvou je vždycky nejlepší, že jo... Zasvětil mě do technických tajů digitální fotografie a musím říct, že tahle láska mě neopouští.
Ljuba Krbová a Ondřej Neff v pořadu 7 pádů Honzy Dědka
Podporujete se s Ondřejem Neffem vzájemně ve svých vášních?
Ano. Proto říkám, že šílenství ve dvou je nejlepší. Protože máme i pochopení, když se někdy nedaří. Ne pořád je ta cesta vzestupná, ale třeba technicky jste stále zdatnější. Už se mi nestane, že vyjdu z kostela a nezapomenu si přepnout expozici ISO a podobně. Ale ono to záleží. Vlastně ta fotka je stejně jako jakékoliv jiné, nebudu se pasovat do umělce, fotografa, ale je to vlastně způsob dívání se na svět. To znamená, že vychází z vašeho vnitřku, z vašeho rozpoložení, a to je někdy lepší, někdy horší. A tak je to i s tou fotkou.
Podle diváků jste důkazem toho, že když se člověk má hezky uvnitř, tak vypadá hezky i navenek. Nebo vám k tomu dopomáhají nějaká tajná kouzla?
Tajná kouzla jsou samozřejmě v tom, že člověk tím, že zraje, tak se netrápí kvůli malichernostem, což mu v mládí někdy kazí život. Já mám pak svá oblíbená kouzla, a to je pohyb. Hlavně pohyb v přírodě, to je asi ten nejlepší elixír, který můžu každému doporučit.
Nejhorší je dabovat sama sebe, říká herečka Ljuba Krbová |
Když se zamyslíme nad budoucností Ulice, kde by mohla zaúřadovat umělá inteligence, koho z řad již nežijících herců nebo hereček byste tam ráda viděla?
Moji lásku, paní Danu Medřickou. A ještě kdybych s ní mohla mít linku, to bych byla úplně šťastná.
Bojíte se třeba někdy na druhou stranu toho, co počítače dnes už dovedou, co se týká hereckého řemesla?
Tak já si myslím, že to může samozřejmě ovlivnit nějakým způsobem filmovou tvorbu nebo televizní tvorbu, ale divadlo je věčné. Divadlo je tady od doby, kdy první skalní a jeskynní muž vylezl před svoji tlupu a začal jim předvádět u ohně, jak ulovil mamuta. Takže divadlo to určitě nezničí, na to je i umělá inteligence krátká.
Pořád jste stále stejně rozvášněná, když jdete na jeviště, nebo už tam hraje roli ta zralost mysli a přemýšlíte občas nad praktickými věcmi, jako abyste třeba neupadla?
Ne, ne, ne. Já si myslím, že to je právě na divadle to hezké, že každý večer je jedinečný tím, jací přijdou diváci, jaká je chemie mezi lidmi na jevišti a v hledišti, to se prostě nedá odbýt. I když je vám zle, i když máte horečku, i když sotva sípete nebo vás něco bolí a vymkli jste si nohu, tak v okamžiku, kdy se rozsvítí reflektor a vejdete na jeviště, ten adrenalin vás ze všeho dostane. Jste tady prostě pro ty lidi, kteří sedí v hledišti a je to myslím nejhezčí složka naší profese, alespoň tedy pro mě.
