Shodou okolností teď v divadle ztvárňujete hned dvě filmové hvězdy, Gretu Garbo ve hře Skorpios na obzoru a Adinu Mandlovou v inscenaci Hugo Haas a Adina Mandlová. Čím jsou takové role specifické?
Minimálně tím, že jejich předlohy jsou zaznamenané, takže se ví, jak vypadaly, jak hrály, existují svědectví lidí, se kterými pracovaly. V tom asi takový typ role může být zavazující. Na druhou stranu je to divadlo, ne biografický film, takže netvoříme duplikát. V obou případech jsem se snažila jim přiblížit, ale z velké části je to můj obraz o nich, můj pocit z nich.
Navíc obě byly velmi rozdílné. Greta, která s herectvím skončila už ve svých šestatřiceti letech, byla chladná Švédka se vším všudy, Adina měla ohromný smysl pro humor, dost cynický humor. Greta oproti ní byla herecký typ takzvané heroiny, hrála většinou charakterní role, panovnice, jako byla třeba královna Kristina. A když ji pak obsadili do role komické, měla pocit, že zklamala, a přestala točit. Možná taky měla dost toho filmového hollywoodského průmyslu. Osobně si nemyslím, že by její výkon byl tak nemožný, ale chápu, že po tom, co měla za sebou, se v takové roli necítila komfortně. Zatímco Adina byla podle mého názoru schopná zahrát víceméně všechno, byla komik, dokázala si ze sebe udělat legraci. Přitom neměla herecké vzdělání, byla chytrá a měla přirozený talent a určitou průpravu od hereckých bardů, ale třeba jevištní mluva jí nic neříkala a filmové herectví ji v podstatě za pochodu učil Haas.
K tomu dnes děti trápí různé sociální nejistoty, otázka, jestli najdou práci, jestli se uživí, mám pocit, že jsou mnohem zodpovědnější, my jsme na to dost kašlali. Já osobně jsem se vzpamatovala až někdy v osmadvaceti.
