K čemu vás poznání spirituality člověka dovedlo?
Asi k tomu, že mám dnes sílu jít a věřit, že se nám jako kapele podaří být na špičce světa. A nikdy se nezaprodáme mamonu, který nerespektuje umělce a umění, ale chce něco nejnižšího, nejlacinějšího, co má nejnižší vibrace.
Myslíte, že intuitivně míříte na vrchol úspěchu v hudební branži?
Ano, ale i v Čechách jsme narazili, když jsme se vraceli. Přišli jsme s nadšením, ale chtěli po nás, abychom hráli tu samou muziku, se kterou jsme začínali. Nikdy neakceptovali naše nové věci. Sice jsme vydali album Uriel a S Láskou, ale to nám postupně úplně zazdili. Od té doby si vydáváme alba sami přes webové stránky a máme jich už aspoň čtrnáct. A přesto nám rádia nehrají nové písničky. Jako by tu byla nějaká blokáda proti nám. To až teď mám pocit, že se ledy lámou a rocková média se hlásí.
Nepřipouštíte, že za tím může být i obava z vašeho nekonformního vystupování?
To tak ale nebylo vždy. Když jsme se sem vraceli poprvé, nebylo na mně nic tak výstředního. Ano, byla jsem rockově oblečená, ale měla jsem rozpuštěné blond vlasy a žádné masky. Výstřednost přišla až se současnou rockovou kapelou Illuminati.ca, která byla ještě jako hardcorová vyhlášená jednou z nejlepších formací Londýna. Víte, já vždycky chápala umělce, jeho kostým, jeho vystupování a jeho muziku jako celek, jako jeho uměleckou stránku. Do toho mi nikdo nemluvil a mluvit nebude.
Jana Uriel Kratochvílovázpěvačka, která proslula zcela nezaměnitelným hlasem a excentrickým vystupováním. Od roku 1983 žije v Anglii. |
Váš obraz umělce je odlišný od civilního, ale ten nikdo nezná. Tak to chcete?
Ano. Umělci jsou vždycky odlišní. A máte pravdu, že doma tak nechodím. Doma se oblékám všelijak. Ale pořád si s image hraji, baví mě to. Baví mě dělat změny a sama sebe i druhé překvapovat. Pět minut před odjezdem si vymyslím, co budu mít na sobě. Jsem jako ženský Dalí, jak tvrdí můj partner George (muzikant, bubeník Jiří George Hrubeš - pozn. red.). Toužím se odlišit. Je to pro mě přirozené.
Proč?
Chci žít uměním, dělat radost, provokovat lidi ze všednosti, uzavřenosti a zbavit je toho, aby v sobě chovali předsudky. A že je chovají! Stačí, když si vezmete červené boty k černému, natož když si vezmete na hlavu rohy! V Anglii to nevadí, tam mají dokonce radost a tleskají. Návrhářka Vivienne Westwoodová, která žila v Londýně v našem sousedství, od nás třeba odkoukala kostýmy. Nevymýšlím si, opravdu si „vypůjčovala“ mnohé naše nápady. A my za tu inspiraci byli šťastní.
Celý velký rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma.
15. května 2014 |
