Dvojvypuklou čočku jen o něco větší než čtyři centimetry nalezl v někdejší asyrské metropoli Ninive, na území dnešního Iráku, anglický archeolog A.H.Layard v roce 1850 - tehdy se však s ohledem na dokonale vyvedené detaily na četných předmětech a miniaturách předpokládalo, že tyto předměty používali umělci.
Použití čoček nicméně nabývá velmi důležitého významu, pokud se dá do souvislosti s obsahem klínopisných tabulek, zvláštním druhem záznamu vzácného zboží na asyrském dvoře. V těchto dokumentech, pocházejících z roku 750 př.n.l., jsou několikrát zmiňovány "čočky se zlatou rourou" a dále se v nich píše, že sloužily ke "zvětšení zřítelnice". To všechno přivedlo Pettinata k tomu, aby je označil za autentické dalekohledy, předchůdce hvězdářského dalekohledu sestaveného Newtonem v roce 1671.
Podle asyrologa široké a ucelené vědomosti mezopotámských civilizací ukazovaly již dříve, že jejich astronomové se nemohli spoléhat výlučně na svůj zrak. Bylo to zřejmé z "prvního velkého přehledu o tomto předmětu, díla Babylóňanů, které pochází z roku 1000 př.n.l., a v němž je popsáno již 72 konstelací".
Skutečná exploze zkoumání nebes však začala teprve přibližně od 7. století př.n.l., kdy byly vypracovány tisíce klínopisných dokumentů s astronomickým obsahem, zaznamenávající názvy více než 4000 hvězd. "Mezi nimi jsou texty vysvětlující, jak vypočítat pohyb Slunce, Měsíce a pěti tehdy neznámých planet (Merkur, Venuše, Mars, Saturn a Jupiter) šedesátinnou soustavou, jež zůstala prakticky nepřekonaná až do příchodu otce sluneční soustavy, polského astronoma Mikuláše Koperníka (1473-1523)," vysvětlil italský badatel.
Přesnost některých pozorování je taková, že dlouhou dobu zůstával opravdovou záhadou způsob, jakým byla dosažena, neboť se zdálo nemožné k nim dospět bez použití dalekohledu. Dokument z období vlády Aššurbanipala (668-627 př.n.l.) zahrnuje výpočty vzdáleností mezi hvězdami s hodnotami značně pod hranicí jedné minuty.
Ve své studii nazvané "Nebeské písemnictví" Pettinaro zahrnuje i svědectví A. Kryaly, odborníka z fyzikální fakulty Arizonské university (USA), který již v 60. letech vytvořil hypotézu, že v Babylónu existovaly dalekohledy.
Například název planety Jupiter se odvozuje od řeckého Dia, který zase pochází od babylónského Marduka, tedy nejvyššího boha. Jestliže Babylóňané pokřtili největší planetu slunečního systému jménem nejvyššího božstva, museli vědět, že byla největší ze všech jim známých planet. Vzhledem k její nevýrazné světelnosti a obrovské vzdálenosti od Země to mohli zjistit jedině za použití optické pomůcky.
Navíc podle Kryaly lze s ohledem na jejich znalost rozměrů planet předpokládat, že vyvinuli teorii pro vypočítávání vzdáleností mezi nimi a že rovněž pochopili, že se tato tělesa pohybují po kruhových oběžných drahách soustředných vůči Slunci.
