Potkali jsme se na natáčení pořadu 7 pádů Honzy Dědka. Býváte při talk show nervózní?
Možná víc, než kdybych byl za postavu, protože ač si to lidé samozřejmě často neuvědomují, je to velký rozdíl, když je člověk sám za sebe, nebo v nějaké postavě. Postavy mám radši, je mi to bližší.
Co všechno jste musel odložit nebo zrušit kvůli koronaviru?
To ani nemůžu vypočítávat. Je toho hodně. Ale už to na rozdíl od minulého jara neberu úkorně. Už jsem pochopil, že to nikam nevede. Sebelítost je úplně k ničemu, snažím se na všem vždycky najít něco pozitivního. Získali jsme tím trochu jiný čas, máme možnost neklopýtat za diářem, přemýšlet o tom, co naše práce vlastně obnáší a jestli o to vůbec někdo stojí.
A teď zjišťuji, že mi spousta lidí říká, že se už moc těší do divadla a ptají se, kdy už budeme hrát. Na to nemám zatím odpověď, nějakou relevantní. Hodně doma čteme a jsme s dětmi. Rodina je pohromadě, to je skvělé. Jsme spolu více a možná že budeme moci i vyjet za chvilku na nějaký výlet, tak se moc těším. Člověk si v tom musí najít něco pozitivního a někde vedle toho je práce. Nepracuji samozřejmě jen v divadle, dělám i jiné věci.
Když se přesuneme o pár let zpět, tak se dá říci, že jste rebeloval se skupinou Orlík. Bylo to tehdy spontánní, nebo jste v sobě musel hledat trochu odvahy?
Nevím. Mně přijde, že je to už tak strašně dávno... Myslím, že to bylo docela spontánní. Každý kluk chtěl mít v té době nějakou vlastní garážovou kapelu, jinak to ani nešlo. A prostě takhle to vzniklo, výlučně klukovská kapela. Měli jsme asi nějaký přetlak, nějakou potřebu provokovat nebo něco. A bylo to!
Uvědomovali jste si už tehdy, že jste jako kapela uměli ovlivnit opravdu velkou masu lidí?
To nás vůbec nenapadlo. Ta doba byla prostě taková, že jestliže chtěl člověk veřejně vystupovat, tak musel mít nějaké přehrávky. My jsme říkali: Tak s touhle muzikou? Protože punková hudba, to byl underground. Všechno se odehrávalo na takových polodivokých koncertech, které byly pod záštitou SSM nebo různých klubů včelařů nebo numismatiků a já nevím čeho, pod čím vším jsme hráli. Vždycky to byly undercover akce a to, co přišlo po revoluci, to nás hodně zaskočilo. S tím jsme nepočítali a myslím si, že jsme o to ani vlastně moc nestáli. Proto to brzo potom skončilo. (smích)
Se skinheady se teď už stýkám jen přes skútry Vespa, říká David Matásek |
Co si rád poslechnete dnes?
V tom už vlastně nejsem tak nesmiřitelný. Já jsem měl dost vytříbený vkus. A do toho se mi dneska líbí i věci, o které bych dřív třeba ani nezavadil. Ty hudební žánry se mi hodně rozšířily, takže teď poslouchám ledacos. Ale nic konkrétního vám asi neřeknu.
Máte Spotify, nebo jste věrný sbírce vinylů?
Vrátil jsem se k vinylům, to zaprvé, protože ten zvuk je prostě neskutečný. Ale mám i Spotify, protože to je praktické. A musím říci, že ta dramaturgie pomocí algoritmu není zase tak úplně zlá a objevuje mi to kapely, které jsem ani neznal. Jenom proto, že spadají do nějakého ranku, tak mi to Spotify automaticky nabídne a kolikrát tedy koukám. Takhle jsem teď objevil skupinu The Hives. Spoustu písniček od nich jsem předtím neznal a je to pěkný.
Jste mužem, který si připouští věk? Na kolik se sám cítíte?
Od nějakých sedmatřiceti se cítím furt stejně. Ale protože jsem se sebou každý den, tak už ani nevidím ten propastný rozdíl, takže nevím. Samozřejmě se bojím nějakých věcí. Bojím se o zdraví, protože vím, že nemocný herec je úplně k ničemu. Vím, že nikdo nechce být nemocný, nebo když má někdo trápení, tak je to na něm vidět, nebo to nějak prožívá... Ale herec? Když nemůžete podat výkon na sto procent, tak jak jste zvyklý, tak je to pitomý.
David Matásek
|
Máte v hlavě nějakou roli, kterou si toužíte zahrát?
Nějaká očekávání nebo sny, to mě přešlo docela brzy po škole. Jsou v této profesi vlastně trošičku na překážku. Dobré je být připravený. To říká Hamlet: Být připraven, toť vše. Tak si myslím, že tak to mám. Udržovat se v nějaké kondici, být pokud možno zdravý, když to jde a nějak na mentální úrovni připravený. Což si myslím, že teď po roční pauze mentální příprava nebo každodenní trénink, který my jsme díky hraní měli, to skončilo. Já se toho návratu, musím přiznat, trochu bojím.
Často jste hrál s Pavlem Křížem. Na které z mnoha natáčení vzpomínáte nejraději?
Je to dávno. Ale asi na to první. To bylo něco, ani jsme si to vlastně nedovedli představit, co to bude. Ten film ani neměl takové ambice, jako že bude kultovní a že po čtyřiceti, nebo já nevím po kolika letech, se bude pořád vysílat v televizi do nekonečna. My jsme to tehdy brali spíše jako takový sběr dat, sběr zkušeností. A moc jsme si to ani nepřipouštěli, že by to potom mohlo mít nějaký dopad. A to je asi nejlepší, ne?
Matásek: Hraní je jistá forma terapie. Mluvíte i o věcech, které vás tíží |
Jaké místo má vaše básnická role ve vašem srdci?
Bez ní bych měl asi ten herecký začátek daleko komplikovanější. Musím přiznat, že mi to hodně pomohlo. Byla doba, kdy jsem na toho Kendyho trochu žárlil, měl jsem pocit, že jsem udělal něco důležitějšího. Ale to si můžu myslet... Ale nakonec stejně přijdou lidi a řeknou: Vy jste ten Kendy z Básníků! No a je to. (smích)
Vy jste počtvrté ženatý, říkám to správně?
Ano.
Přichází opravdu s věkem ve vztazích určitá moudrost a kompromisy?
To vůbec neumím posoudit. Nemůžu říci, že bych to považoval za bůhví co, protože myslím, že ani nejsem v tomto nějak typický. Prostě to tak život zařídil. Kompromisy jsou pro to dobré slovo. Taky respekt a nějaká ta úcta. To jsou třeba takové věci, které se dneska úplně nenosí. Ale pro vztah je to dobré. Lidé by si měli mít co říci a mít třeba společný smysl pro humor. Na to se také docela zapomíná. Musí se spolu umět smát a mít nějaké společné koníčky. A pak taky zase musí umět být i od sebe sami za sebe. To je taky docela důležité. Jako taková hygiena.
17. října 2019 |
