Dana Krejčíka jsme zastihli v nahrávacím studiu, kde se chystá namluvit audioverzi knihy prince Harryho Náhradník. Tu mimochodem vydá nakladatelství Práh dva dny před korunovací krále Karla III., tedy 4. května. Jaký je váš vztah k britské královské rodině?
Já mám pocit, že za poslední dobu s nimi trávím mnohem víc času než ve své vlastní rodině. S britskou královskou rodinou jsem se poprvé „setkal“, když jsem daboval seriál pro Netflix Koruna (The Crown). Tam jsem namluvil prince Charlese. Teď mě čeká princ Harry, už se spolu asi šedesát hodin „potkáváme“ na načítání audioknížky. Pak mě čeká ještě jedna, asi se bude týkat princezny Diany. Takže mám pocit, že o nich vím mnohem víc než například o tom, co právě teď dělají naši.
Změnil ten náhled do zákulisí váš pohled na Harryho a Meghan?
Ano. Když mi přišla nabídka, abych tu knížku namluvil, ještě nebyla dopřeložená a já jsem si ji tím pádem nemohl přečíst dopředu. Bál jsem se, aby to nebyl fakt nějakej úplně zlej a ošklivej bulvár, protože jsem viděl jeden rozhovor s Meghan a princem Harrym a říkal jsem si: „Bože můj, to není možný, oni se úplně zbláznili!“ Ale ta knížka je velmi dobrá, moc mě to překvapilo, protože mi to na prince Harryho dalo úplně nový pohled.
Měl jsem o něm jen málo informací, znal jsem třeba tu kauzu, kdy byl v nacistické uniformě na večírku. Samozřejmě jsem věděl, že měl jako dítě psychické problémy, věděl jsem i o jeho angažmá v Afghánistánu, jakožto vojáka… Ale netušil jsem třeba, že on sám sebe vnímá jako citlivého, křehkého kluka. Moje sympatie má. Meghan ale moc ne.
Do šlechtického života máme daleko, říká Krejčík o soužití se Stropnickým |
Když se podíváme na výčet vašich dabingových rolí, je dost dlouhý. Kolik času měsíčně vám dabing pohltí?
Byly doby, kdy jsme ještě bydleli v Praze a nebydlel jsem na zámku. Tehdy jsem daboval třeba čtyři projekty denně, což bylo šílené. Daboval jsem toho spoustu, i celé moje mutování je podle mě zaznamenané v různých horších a lepších audiovizuálních počinech. Teď dabuji třeba patnáctkrát do měsíce, což si myslím, že je zdravé. Tu práci mám moc rád. Mám svoje herce, které rád dabuju, což je třeba Timothée Chalamet, moje největší láska. Miluju, že ho můžu dělat.
Ale s audioknížkami vlastně teprve začínám. Tohle je asi třetí nebo čtvrtá, kterou dělám. Je to také fantastická disciplína, protože i já sám je často poslouchám. Jak bydlíme na zámku, dojíždím do Prahy a každý den, když se vracím po představení zpátky domů, mám puštěnou nějakou audioknížku. Jsem rád, že teď také poznávám, jaká to je řehole, to natáčení.
Už šestým rokem žijete po boku herce Matěje Stropnického. V českém divadle je pro gay témata prostor, režiséři si na to troufají. Ale co český film? Má před sebou podle vás v tomto ohledu delší cestu?
Já si myslím, že jo. Na jednu stranu vím, že spoustě diváků to není po chuti. Ať už v teenagerských seriálech nebo další cizí produkci často slýchávám: „Jó bože, tam prostě musí být gay, musí tam být černoch a musí tam být všechno.“ Já si myslím, že český film má vůči tomu poměrně velký dluh. Když se podíváme na naši filmografii, měli jsme tady Šarlatána, měli jsme tady Olgu Hepnarovou, což jeden je komunistický práskač a druhá je masová vražedkyně… Mě by třeba bavilo zapracovávat témata, která se týkají sžívání lidí s gay komunitou.
Nedávno jsem přemýšlel nad tím, že nevím, jestli třeba v seriálu Ulice byl někdy nějaký gay pár. Nevadilo by mi jít hrát do nějakého nekonečného seriálu typu Ulice, protože má vlastně podle mě obrovsky velký sociologický přesah. Lidi to tam vidí, řeknou si: „Aha, když k nám do školky nebo školy přijde dítě, které má dva tatínky nebo dvě maminky…,“ Třeba to pak budou přijímat tak, že už to budou odněkud znát. Nejsem si jistý, jestli Ulice stejnopohlavní rodinu někdy řešila. Kdyby se ten náš dluh začal splácet tím, že by alespoň v seriálech takové linky občas vznikaly, asi by to nebylo na škodu.
Stropnický: Divačka Výměny manželek nám poslala 300 tisíc na opravu zámku |
Myslíte si, že s příchodem streamovacích platforem, jako je Netflix a podobně, přišla na českého diváka pomyslná léčba šokem? Tady máte dávku LGBT komunity a naučte se s tím žít?
Myslím si, že na to nebyli asi úplně připravení. I vzhledem k tomu, že v české kinematografii a televizní tvorbě těch postav moc nebylo. Tak možná proto ten šok byl o to větší. Myslím, že mladá generace už to úplně tak nevnímá. Doufám tedy. Mně už přijde trapné stále opakovat dokola slovo tolerance. Připadá mi, že už se s ním oháníme moc často. Když se podívám na to, jak žijeme my dva s mým klukem, nemám úplně pocit, že bychom měli být tolerovaní.
Tolerovat můžete třeba někoho, kdo doma otevírá mléko tak, že otevře oba dva rohy a pak to mléko vyteče. Milujete svého partnera, dělá tuhle věc, která vás strašně štve, ale tolerujete to. Ale já nemám pocit, že my bychom měli být nějakým způsobem „tolerovaní“. A nevím vlastně, proč se ty české filmové domy a televizní projekty těchto témat a postav bojí. Jestli si myslí, že by se na to pak kvůli tomu nikdo nekoukal? Nevím, no. Myslím, že by to mohly zkusit.
Naučil jste se v životě zvládat krizové situace postupně s věkem, nebo už pro vás byly automaticky zvladatelné tím, jaká jste osobnost?
Já jsem se narodil v pohřební službě. Takže na mě si jen tak někdo s nějakou krizovou situací nepřijde. Myslím si, že jak člověk stárne, tak se samozřejmě spoustu věcí učí. Už jsem třeba mnohem klidnější. Já lžu, pardon. Nejsem klidnější. Podívejte se, s kým žiju, to je peklo. (smích) Ale to říkám s láskou, samozřejmě. Naučil jsem se být s přibývajícím věkem upřímnější v momentech, kdy se třeba v práci dějí věci, které mi nejsou úplně po chuti. Ale zároveň komunikativní v tom, že už se neurážím, nejsem nafouknutej a snažím se je nějakým způsobem na chlapáka vyřešit.
