Vypadá to, že jste pořád v jednom kole. Chvilky jen tak pro sebe vám nechybí?
Já jsem takhle šťastná, a nějaké ty chvilky pro sebe samozřejmě taky mám. Nejvíc miluju ty s knížkou. Zrovna se chystám na obsáhlou biografii Toyen, kterou jsem dostala od manžela pod stromeček. Obecně mě tyhle životopisné ságy baví Nedávno jsem třeba dočetla knihu o jiných malířkách, sestrách Válových.
Vy sama nějaké spisovatelské ambice nemáte?
To určitě ne! Já bych mohla napsat leda kuchařku. (smích) To je samozřejmě vtip – můj vztah k vaření je myslím všeobecně známý. Ale spisovatele mám moc ráda, nedávno jsme ve víkendové Snídani s Novou, kterou moderuji, měli třeba Michala Viewegha nebo Alenu Mornštajnovou, což mě jako jejich čtenářku moc potěšilo. A kdysi, když jsem moderovala Snídani s Novou před lety – vidíte, pachatel se vrátil po letech na stejné místo – k nám do studia paní Moserová coby jeho překladatelka dokonce přivedla Dicka Francise. Taky fantastický zážitek.
Aktuálně za sebou máte premiéru představení s názvem Jen pravdu, drahý, která byla v Divadle Lucie Bílé. Oddechla jste si, že máte zkoušení za sebou?
To víte, že jo. Zkoušení komedie je hodně specifická věc, protože jejím účelem je diváky hlavně pobavit. A naším barometrem je divácký smích. A ten samozřejmě při zkoušení v prázdném sále chybí, takže můžete jen odhadovat. Premiéra ale potvrdila, že je všechno správně. Podle reakcí to diváky moc baví.
Povedl se vám nějaký premiérový renonc či takzvaná herecká „palma“ neboli výpadek textu?
To ani ne, ale povedl se nám takový menší fórek. Následující den jsme hráli pro Ředitelství silnic a dálnic a Honza Čenský v závěru, když jakoby odchází, najednou řekl: Jdu, vzal jsem místo ředitele silnic a dálnic. A já na to zareagovala větou: A bereš si s sebou i jejich tiskového mluvčího? Ten byl v sále. Umíte si přestavit, jak na tohle pak obecenstvo reagovalo. Tohle máme rádi.
Jan Čenský a Dana Morávková v představení Jen pravdu, drahý
Jan Čenský je vůbec s vaším profesním životem hodně spjatý.
A nejen s ním. Panuje mezi námi opravdové přátelství, díky němuž věřím, že přátelství mezi mužem a ženou je opravdu možné. S Honzou pracuju, hraju, moderuju a občas si s ním na plesech, co moderujeme, i zatančím. A s manželem dělám ty ostatní věci. (smích)
Díky studiu vašeho syna Petra často pobýváte v Anglii. Kdy jste tam byli naposledy?
Naposledy jsme tam byli v lednu na jeho magisterské promoci a bylo to v souvislosti s ním opravdu naposledy, protože Petr studia tímto dokončil. Anglii milujeme, v Londýně vždy navštívíme i nějakou kulturní událost, což teď byl balet Manon, ze kterého jsme byli opravdu nadšení. Všechny muzikály jsme totiž v Londýně asi už viděli, tak teď budeme chodit na klasiku, balety a opery.
Proběhly i nějaké nákupy na legendární Regent „shopping“ Street?
Letos jsem si nekoupila na rozdíl od mých Petrů vůbec nic. Oni to se mnou totiž pěkně umí. Kdykoli mám tendenci si zkoušet nějaké nové oblečení, řeknou mi: Ale to už doma máš, a lepší! A je to. (smích) Když už jsme ale u toho oblečení, do Londýna se s v souvislosti s ním vydám brzy znovu. Jsem českou ambasadorkou legendární britské značky Marks & Spencer a budeme tam fotit novou kolekci.
Máte ráda focení?
V zásadě ano, pravidelně třeba už deset let děláme nové fotky ke kolekcím kabelek, které spolunavrhuji pro českou značku Elega, takže je to potřeba. I když nevím, jak to bude v budoucnu. S příchodem umělé inteligence do všech oborů se bude možná i toto měnit – jednoduše vás převléknou v počítači, jako my jsme si kdysi coby malé holky vystřihovaly podle natištěných vzorů šaty na papírové panenky, vždy je na tu nahou panenku přiložily, vzadu zahnuly takové papírové háčky a bylo to. Taková umělá inteligence v plenkách. (smích)
Vaše fotografie mohou fanoušci obdivovat zejména na sociálních sítích, kde máte hodně sledujících. Jak se cítíte v roli influencerky?
Takhle bych se nenazvala, ale musím poděkovat za to, jak skvělá je ta moje komunita. Dámy za mnou chodí po představeních a fotí se se mnou i s kabelkami, které samozřejmě na svých sítích propaguji stejně jako svá představení, natáčení či jiné aktivity. Beru to jako takový svůj vlastní deník, kde si píši, co chci a co mám ráda, nemusím se trápit s nějakými hanlivostmi či zlými komentáři.
Jak vnímáte dnešní dobu?
Složitě. Za doby covidu, která byla sama o sobě velice těžká a pro mnohé tragická, byla paradoxně jediná pozitivní věc: soudržnost a solidarita. To bylo fantastické. Někam se to ale vytratilo, společnost je rozdělená a mně je z toho smutno. Život je tak krátký a my řešíme nesmysly, místo abychom si vážili všeho toho, co máme. Občas se setkám s postiženými lidmi, s lidmi s nelehkým osudem, a to je pro mě obrovsky inspirující. Snažím se brát věci s nadhledem, nefňukat, ale být vděčná. Je opravdu za co. Mimochodem, díky představení Berlin Berlin, které hrajeme v Divadle bez zábradlí a kde jsem agentkou někdejší komunistické Stasi, jsem si zase uvědomila, v jaké vlastně žijeme úžasné, svobodné době.
3. října 2021 |
