Všestranný talent Amélie Pokorné nelze popřít. V seriálu Sestřičky Modrý kód předvádí nejen ten herecký, ale i sportovní. A za ten taneční má doma mnohá ocenění, kromě jiných i titul Mistryně světa.
Amálko, režiséři i vaši mnohem zkušenější kolegové kvitují, jak přirozeně hrajete. Je to tím, že je vám postava tak blízká?
Děkuju, myslíte? Já nevím, mám spíš tendence se podceňovat. S rolí Andy určitě něco společného mám, třeba věk a disciplínu, ale i mnoho odlišného. Andy je hodně sportovně založená. Je to nadějná biatlonistka, ale prochází si obdobím, kdy se jí do trénování nechce. Trénuje ji táta, na kterého je hrozně drzá, ale v jádru je to dobrá holka, soběstačná a správná. Není rozmazlená, jen začíná mít vlastní názory. Ta role je hezky napsaná, jsem vděčná, že jsem ji mohla dostat. Díky ní jsem poznala mnoho nových lidí a mohla jsem si vyzkoušet biatlon.
Hrát biatlonovou reprezentantku ale znamená i pro vás tvrdé tréninky. Tušila jste, do čeho jdete?
Vůbec. Na roli jsem kývla okamžitě a až později jsem se dozvěděla, jaký sport budu dělat. Vyděsila jsem se, když jsem zjistila, že budu muset trénovat biatlon. Je to asi ten poslední sport, který bych mohla dělat, protože v běžkách jsem na lyžácích byla vždycky poslední.
Trénuje vás Michal Šlesinger a jeho tým, to musí být zážitek…
Původně mi jeho jméno bylo sice povědomé, ale protože jsem biatlon do té doby moc nesledovala, netušila jsem, s jakou ikonou budu moct spolupracovat. Teď si toho vážím.
Velmi vás chválí…
Vážně? To není možné. Já mám pocit, že mi to pořád nejde. Je to strašně těžké. Už dvakrát jsem se vysekala tak, že mám na nohou jizvy. První dny tréninku byly strašně náročné, trénovali jsme za každého počasí, v dešti, v zimě, ve vedru. Bylo to těžké.
Můj nový partner je zároveň mým andělem strážným, říká Lucie Zedníčková |
Už netrénujete?
Ale ano, pořád. Nechci z toho vypadnout. Na sprinty mám sice dublérku, skutečnou reprezentantku Klárku, ale to neznamená, že se jenom vezu. Musím na tom umět jezdit a současně mluvit. Musela jsem se naučit příjezdy, dojezdy, sundávat malorážku. Kdybych na tom stála před kamerou podruhé v životě, nebyla bych toho schopná. Bylo by to poznat.
S biatlonem jste se popasovala podle všeho skvěle, ale jak se vyrovnáváte s prvními milostnými scénami, kteří vaší postavě pubertální holky scenáristé Sestřiček píšou?
No… (smích) Mám tam scénu, ve které se líbám s klukem v posteli a bavíme se o kondomech.
Z toho jste musela být nervózní, že?
Větší trému jsem měla, když jsem točila první pusu v Krejzových. Byla to taková dětská pusa, ale bylo mi třináct a nikdy předtím jsem žádnému klukovi pusu nedala. Pamatuju si, že se mi extrémně potily ruce. Teď v Sestřičkách to bylo zvláštní, protože tam mám staršího kluka. Začínám se dostávat do věku, kdy si musím zvykat na milostné scény. Pokud chci hrát a točit, tohle k tomu patří. Důležité je srovnat si v hlavě, že to jenom hrajeme. Beru to v pohodě. Spíš mi vadí, jak na to kouká celý štáb. Situace, kdy se spousta lidí dívá, jak se líbám s cizím klukem, byla divná a čekání na stopku dlouhé.
Jak často se setkáváte s poznámkami o tom, že vám k rolím pomohla protekce rodičů?
Určitě se to říká, ale já role z protekce určitě nedostávám. Chodím poctivě na castingy. Čekám hodiny, než na mě přijde řada, jsem jednou ze tří set dalších uchazeček, učím se spoustu stránek textu. Role Andy v Sestřičkách je první, kterou jsem dostala bez castingu, ale to bylo díky tomu, že mě už znali z Krejzových. Nicméně je pravda, že lásku k divadlu mám díky rodičům, především díky mamce.
Odkojená divadelní šatnou?
Přesně tak. A jsem svým rodičům vděčná za to, že mě tahali do divadla, i když to bylo proto, že mě neměl kdo hlídat. Když byla mamka na jevišti, čekala jsem v šatně a později jsem se vkrádala na jeviště, kam jsem samozřejmě nesměla. V Městském divadle Brno jsem strávila dětství, mohla bych to tam projít poslepu, znám tam každou skulinku. Tam jsem získala lásku k divadlu. Dneska jsem si jistá, že nic jiného dělat nechci.
V těhotenství jsem pila červené, prozradila herečka Lucie Zedníčková |
A pamatujete si, kdy jste se dostala na jeviště poprvé v roli?
Moje první představení na jevišti jsem měla ještě s plínou. První muzikálovou roli jsem dostala v osmi letech v Městském divadle v Brně a pak i první činoherní, to bylo v představení Cyril a Metoděj. V seriálu jsem hrála ještě o něco dřív, to mi byly asi čtyři, když jsem hrála dceru Mirka Etzlera.
Působíte, jako byste se před kamerou narodila, a to přitom ani nestudujete herectví, ale gymnázium…
Od září ale budu studovat muzikálové herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Moc se na to těším. Vím, že gympl je skvělý pro všeobecný přehled, ale já jsem se tam trápila. Potřebuju tancovat, zpívat, hrát a makat na tom, o čem vím, že mě bude živit a pro co chci žít. Studovala jsem francouzské gymnázium, ale bylo náročné to skloubit s natáčením a tancem. Ředitelka gymnázia mi říkala, že pokud ho chci dochodit, musela bych skončit s natáčením. Asi bych to nezvládla.
Jak to vzali rodiče?
Chvíli jsem kvůli tomu měla spory s mamkou, ale uznala, že na konzervatoři budu šťastná. A já vím, že nepřestanu číst, nepřestanu se zajímat o společenské dění, chci mít rozhled.
Vypadá to, že na svůj věk máte hezky srovnané priority…
Často mi lidé říkají, že působím a vypadám starší. Berou mě tak, ale mě to dostává do nepříjemných situací.
Do jakých?
Zvou mě na mejdany a já musím říct ne. Nemůžu si s nimi dát pivo. A nemůžu se na ně ani dostat – bydlíme za Prahou a já nemám řidičák. Mrzí mě to, máme tady skvělou partu a ráda bych s ní trávila čas i mimo natáčení. Není to provokace, neuvědomují si, že je mi šestnáct. Asi jsem rychleji dospěla tím, že jsem začala pracovat. Moji vrstevníci běžně neřeší, že ráno mají být na kostýmce, pak se musí nějak dostat na natáčení, zařídit si někde oběd, večeři a pak jít třeba ještě na otvíračku něčeho. Ale nechci si stěžovat, nechtěla bych jen chodit do školy, přijít ze školy, kecnout k telce, udělat úkoly, spát a druhý den to samé. Jsem vděčná za to, co mám.
13. srpna 2019 |
